Online karetní výklady www.martinvlach.cz Blog Facebook Google+

Linka pod perexem


středa 4. prosince 2013

Umění chápat zdroj své pravé síly

Uvědomovat si svoji skutečnou sílu znamená chápat, že tvé postoje, názory, dojmy a myšlenky jsou něčím víc než jen úvahami běhajícími v hlavě. Musíš je chápat jako reálné tvůrčí nástroje svého života. Čím jasněji tomu rozumíš, tím silnější osobnost jsi, tím efektivněji a účinněji dokážeš svůj život tvořit.

Otevřenost plodí spokojenost

K cílenému tvoření si potřebuješ umět stát za svým a mít odvahu za tím jít. Vědět, že ti nic nehrozí. Nenechávat se ovlivňovat názory ostatních, nepochybovat o sobě a svých možnostech, nezpochybňovat své ideály a touhy. Jen tak k nim dokážeš dojít, jinak tě od tvé cesty kde co a kde kdo odradí a tvůj sen se rozplyne.

Nemáš-li odvahu se otevřeně projevovat, říkat, co si myslíš, co chceš a také to (i navzdory okolnostem) dělat, nemůžeš spokojeně žít. To nejde.

Spokojený nemůžeš být ani ve světě, který ti lajnuje někdo jiný, byť se třeba domnívá, že to s tebou myslí dobře. Dobře, ale po svém. Nedívá se tvýma očima, ale svýma. Něco jiného je učit děti správným, obecně platným životním přístupům, pravidlům a zákonům, a něco jiného chtít, aby z člověka XY vyrostl spisovatel, když on to tak vůbec necítí. Nutit jej chodit do houslí, když on chce hrát fotbal. Přirozené principy cítí každý stejně, ty nikoho nepředělávají, nemanipulují, neodvádějí od jeho vlastních snů, cílů a záměrů. Naopak — usnadňují mu cestu, přinášejí do života radost, naplnění, sebedůvěru a vše pozitivní. Zmiňuji to proto, že právě výchova je proces, během nějž jsi nejnáchylnější na to nasbírat postoje, kterými si pak budeš ubližovat.

Kompromisy a neupřímnost boří sny a plodí nespokojenost

Život není o kompromisech, přestože se to tu a tam píše. Kompromis je zastavení se v půli cesty. Něco chceš, ale nakonec se rozhodneš pro něco jiného. Důvodů, proč to uděláš, může být řada — naskytne se něco podobného, ne tak dobrého, ale můžeš to mít hned. Anebo narazíš na něco levnějšího. Dostaneš "výhodnou" nabídku. Někdo tě přemluví udělat něco jinak...

Ať uděláš cokoli, co není v souladu s tvým skutečným záměrem, co mu úplně neodpovídá, bude tě to pak pořád mrzet, štvát. Budeš se k tomu myšlenkami vracet. Budeš říkat i sám sobě namlouvat, že "to je v pohodě", že "ti to nevadí" atd., ale nespokojenosti se tím nezbavíš. A co víc — nespokojenost v tobě zakotví. Stane se trvalou součástí tvého života. Začneš přistupovat na další a další kompromisy a tím svou nespokojenost živit. A v neposlední řadě tím začneš i snižovat svoji sebehodnotu a sebevědomí, životní radost.

Bavíme se o věcech, které jsou pro tebe důležité. Pro každého to je něco jiného, záleží na osobních prioritách. Třeba pro mě jsou důležití lidé, se kterými chci žít. Pak je pro mě důležité horské kolo, které je mou životní vášní. A samozřejmě práce, která mi musí jít ze srdce, aby mě naplňovala. Něco z toho vím odjakživa, něco jsem si uvědomil až časem, některé priority se během života mění. V každém případě v tom, co je pro tebe zrovna důležité, kompromisy nedělej. Kdykoli se tak stane, nikdy to nebude fungovat jak má, nikdy od toho nedostaneš, co čekáš.

Kromě věcí zásadních je součástí tvého života spousta věcí podružných. Jsou to všechny ty, kde ti je víceméně jedno, zda máš A nebo B. Jídlo, telefon, oblečení, účes, nábytek v kanceláři, každý to máme jinak. A u všech těchto ne-až-tak-důležitých věcí netrváš na všech detailech, jsi ochoten v lecčem ustoupit, aniž bys to pak nějak řešil, cítil se ošizený, nespokojený. To je samozřejmě v pořádku. Spokojení lidé dokonce dokážou ty nepodstatné věci brát s mnohem větším nadhledem než nespokojení, kterým vadí, když je hezky i škaredě, činnost i nicnedělání, pondělí i pátek... Proč? Protože nespokojenost v sobě nosí trvale a každá malichernost ji dokáže "nastartovat", vynést na povrch. Pro nespokojeného člověka je nespokojenost životním stylem, ať si to přizná a uvědomuje nebo ne.

Častým důvodem dělání kompromisů je neupřímnost. Nedostatek odvahy se v aktuální situaci otevřeně projevit. Falešný pocit, že bys udělal špatně, kdyby ses otevřeně vyjádřil. Máš pocit, že bys někoho urazil, někoho proti sobě poštval. Uhneš pak k reakci, která neodpovídá tvému skutečnému cítění a tento rozpor v tobě zanechá negativní stopu. Nemůžeš žít tak, jak chceš, pokud nedokážeš být upřímný.

Sedmička holí v každodenním životě

  • Fotbalista houslistou. Máš doma dítě, které chce hrát fotbal. Tobě ale sport nic neříká, snil jsi o houslovém virtuosovi. Namísto, abys jej nechal jít za svým a vedl jen k tomu, aby zodpovědně trénoval i hrál, budeš se jej snažit přesvědčit o výhodách houslí. V lepším případě to dopadne tak, že po pár domácích ostudách a tahanicích vyhraje rozum, dítě si fotbal vydupe a na tobě bude dostat rozum a na svůj naivní blud zapomenout. V horším případě se bude dítě díky tvé tvrdošíjnosti trápit něčím, co mu nic neříká, co jej odvádí od jeho přirozenosti, radosti, spokojenosti, sebevědomí, sebehodnoty. A to je začátek cesty do pekel.
  • No ale za ty prachy je to dobrý. Toužíš po chatě, sníš o nějaké hezké, s terasou, výhledem do údolí, s krbem, u lesa, s kůlnou a garáží, v blízkosti rybníka. Maluješ si, jak budeš chodit na houby, vysedávat na terase... A pak někdo přijde s tím, že jeho známý prodává za super cenu něco, co se tvému snu částečně podobá a částečně ne. Ale za takovou cenu je to terno. Jestli se do toho necháš uvrtat, aniž uvnitř cítíš, že to je skutečně to pravé, máš zaděláno na trable.
    Tady zmíním jednu důležitou věc: klidně se může stát (a Vesmír to tak dělá často), že sice chata neodpovídá tomu, co sis vysnil, ale když ji uvidíš, cítíš, že to je ONA, přestože je spousta věcí úplně jinak. V tomhle případě do ní běž, protože to je pro tebe ideální volba. Důvěřuj svým pocitům. Jsou-li upřímné a radostné, je to to pravé. Jsou-li upřímné a "něco podstatného a nezměnitelného tomu chybí", jdi od toho.
  • Koupil jsem ti dárek! Přeješ si prstýnek, chodíš se na něj dívat, partner o tom ví. A pak, jednoho dne zničeho nic, tě překvapí krabičkou, a v ní - prstýnek. Jenže jiný. Není to on a není to ani ono. Neboj se upřímně říct, co cítíš. Slušně, ale otevřeně vyjádři své rozčarování. Neboj se, protože tím partnerovi neublížíš, naopak — pochopí, že některé věci je potřeba páchat společně nebo nechat druhého, aby si je ošéfoval sám. A to je pro vás oba obrovský posun, dar do budoucna. A co se "špatným" prstýnkem? Řešení se vždycky najde. Třeba půjde vrátit. Anebo jej partner vymění za něco pro sebe. Vždycky se najdou řešení.
  • To přece nemůžu! Sedíš v práci, máte frmol, ale tobě se naskytla možnost odjet na hory. Potřebuješ si vzít den volna, ale máš pocit, že se to nebude šéfovi líbit. A tak bojuješ s tím, co chceš a tím, co si myslíš, že můžeš a nemůžeš. Zvedni se, nevymýšlej žádné vytáčky a nepravdivé historky, běž rovnou za šéfem a řekni mu na rovinu, jasně a upřímně: "Prosím tě, v pátek si chci vzít volno a zajet na hory. Vím, máme tady toho teď hodně, ale já si svou práci zorganizuji tak, aby nic neutrpělo. Pustíš mě?" Nejspíš pustí. Když to takhle neuděláš, vygeneruješ si předsudek, a příště i ve všech dalších podobných situacích se budeš trápit a nakonec svůj záměr odpískáš, zakážeš si jej, aniž by ses pokusil pro to něco udělat. Budeš si namlouvat něco o zodpovědnosti, ale to je jen maska pro neupřímnost a nedostatek sebevědomí a sebehodnoty. Tady nejde ani tak o to, zda na hory pojedeš nebo ne, ale jestli pro to uděláš to, co udělat máš — otevřeně požádáš.
  • To jsem mu přece nomohla říct! "Náš Jarmil včera zase kutil. To byla hrůza. Polička škaredá a nakřivo, všude binec. Celý večer jsem to uklízela a ještě se každý den na tu poličku budu muset koukat." "A řeklas mu, že to má škaredé a křivé?" "Blázníš? To by bylo, hned by se začal rozčilovat, to mi za to nestojí!" No jo, jenže když nebudeš Jarmilovi říkat, co chceš a nechceš, co se ti líbí a nelíbí, bude dál dělat věci, které by jinak nedělal nebo je dělal jinak. To, že se "hned naštve" nic nemění na tom, že by to slyšet měl. On naopak potřebuje slyšet tvůj názor, potřebuje pochopit, že jej při výměně názorů štve jeho ego. Nesmíš se s ním bát otevřeně mluvit jen proto, aby byl doma klid. Tím oba dva chodíte v bludném kruhu svých vlastních omezení.
  • Tudy ne. Máš nějaký cíl, vyrazíš za ním, a objeví se komplikace. Nutno zdůraznit — zdánlivá komplikace. Protože žádná skutečná komplikace neexistuje. Každá překážka je jen zdání, které testuje, jak se zachováš, jestli zůstaneš věrný svému cíli. A v této zdánlivě těžké situaci se k tobě přichomýtne někdo s nabídkou. Někdo, kdo se může jevit jako východisko, řešení. A tady je znovu vždycky potřeba si otevřeně říct: "Je to skutečně pro mě dobré? Vede mě to skutečně tam, kam chci? Je to cesta dál, nebo vytlučení klínu klínem? Chce mi ten někdo pomoct anebo se mě snaží využít?" A opět jsou na místě tvé pocity. Jak to cítíš? Pokud špatně, nechoď do toho. Pocity neklamou, ale je potřeba být při jejich vyhodnocování opatrný, upřímný sám k sobě. Ptát se: "Skutečně vnímám tohle řešení správně? Není to jen úleva od mých obav a nejistoty, které mnou teď zmítají a jen proto přistupuji na něco, co mě pak bude mrzet nebo předem cítím, že je to nevýhodné?" S tímhle už ti víc nikdo neporadí, to už je o tobě samém.
  • Na to nemáš! To je nesmysl. Něco chceš, za něčím jdeš, a objeví se "někdo", kdo tvůj záměr shodí ze stolu. Co uděláš? Určitě stojí za to zvážit, jestli názor toho člověka má nějakou hloubku anebo je to prostě jen názor někoho, kdo vidí věci jinak, čili není tvoje "cílovka". A dál je to zase o sebedůvěře a chuti něco dokázat, splnit, nebo to vzdát.

Žádné komentáře :