Umění přirozeně vnímat svět

V každém okamžiku, je každý bod Vesmíru naplněn láskou. Vše, co vidíš i nevidíš, co tě obklopuje, je láska. Záleží pouze na tom, zda ji tam vidíš nebo nevidíš. Čím přirozeněji vnímáš, tím víc láska okolo sebe vidíš. Vše, co jako lásku neb s láskou nevnímáš, je tvůj sebeomezující pohled, kterým se sám od lásky odstřiháváš.

Vše, v čem vnímáš lásku, a k čemu tudíž i lásku vysíláš, tě obohacuje. Vše, co vnímáš jinak, ti nedává nic anebo tě rovnou ochuzuje. Vše máš tedy jen ve svých rukou, tam, kde lásku ještě nevidíš, se ji můžeš vidět naučit. Pochopíš, jak jsi se okrádal a omezoval.

Mistrovství přirozeně vnímat svět tedy spočívá v umění se na svět jako na celistvé pole lásky umět dívat. Je to umění tzv. bezpodmínečné lásky. Znamená to, že svou lásku ničím nepodmiňuješ, že máš vše rád takové, jaké to je, nikoli jen za určitých podmínek, které si sám definuješ.

Znakem přirozeného vnímání je nepodléhání dojmům, tomu, jak na tebe to či ono navenek působí. Snad nejčastěji se to projevu při hodnocení lidí. Aniž bys je znal, rozděluješ je podle toho, jak na tebe navenek zapůsobí. Začneš je škatulkovat podle vizáže, oblečení, prostředí, kde jsi je potkal, činnosti, kterou vidíš, že dělají atd. A podle toho k nim automaticky /podvědomě) zaujmeš nějaké stanovisko, postoj. Od samého začátku nevidíš všechny stejně, ale z nějaké vykonstruované perspektivy.

Umění se dívat na svět s láskou odráží u každého člověka to, jak se dívá sám na sebe. Přesně tak, jak sebe vnímáš, přesně tak vnímáš i svět, druhé. Vše, co na sobě vnímáš přirozeně, vnímáš přirozeně i okolo, se vším, s čím sám vnitřně bojuješ, budeš bojovat i vůči okolí. Prohlubování lásky je tedy cesta prohlubování lásky k sobě samému. Okolní svět pouze zrcadlí tvé pohledy na sebe samého.