Jednoduše řečeno, všechno, co tu je, je tu od toho, abychom se toho nebáli, abychom si to užívali. Nic neexistuje proto, aby se tomu člověk vyhýbal. Ať jde o jídlo, oblečení, pobývání mezi přáteli i o užívání si samoty, zábava, odpočinek, partnerství, sex, výchova dětí, seberealizace, koníčky, peníze... Tohle vše jsou dary, pokud je umíš správně chápat a užívat. A zároveň se se cokoli z toho dokáže přeměnit v nástroj zkázy, když překročíš hranici rozumné míry. Staneš se pak na něčem z toho závislý a tím ti to sloužit přestane, začne tě to ničit.
Ďábel tě učí pochopit, že ani opačný extrém, odříkání si něčeho, není ten správný přístup, vždycky se totiž tento extrém odrazí a projeví někde jinde. Ano, nacházení správných hranic se může zdát na první pohled těžké, protože všude je tolik lákadel. Ale tak jako ve všem, co chceš správně pochopit, i zde stačí najít principy, které jsou pro to vše, co se zdá tak rozmanité, společné.
„Žij bohatý, sebevědomý, upřímný a vyrovnaný život.“ Tak by se dalo poselství Ďábla stručně a jasně vyjádřit. Bohatý zde znamená rozmanitý, ničemu se nevyhýbat. Sebevědomý znamená se mít rád a být si vědom své soběstačnosti. Upřímný znamená mít odvahu říkat, co cítíš a dělat, co dělat chceš. A vyrovnaný znamená se vyvarovat extrémům. A teď už si jen stačí uvědomit toto pravidlo v každé situaci nebo životní oblasti. Pracovat? Jasně, ale tak akorát, musí zbýt čas i na ostatní věci. A taky musíš dělat co tě baví. Přátelé? Jasně, ale není to o tom s nimi trávit veškerý čas a když nejsou poblíž, cítit se nesvůj. Přátelství ale neznamená, že musím kamarádit s každým, přátele mám právo si vybírat. Musím mít rád i čas trávený sám se sebou, kdy se něco učím, odpočívám, věnuji se svým koníčkům, myšlenkám, tělu... Partner? Jasně, ale nebýt na něm závislý. Nežít pocitem, že je tu od toho, abychom se od sebe nehnuli. Že když chce být sám, je něco špatně. Vzájemné propojení i svoboda musí být v rovnováze. Partnerství je také o důvěře a upřímnosti. Dětí? Jasně, jejich výchova, když ji správně vnímáš, tě naplňuje. Ale zároveň to není o tom žít jen svými dětmi. máš svůj život, který zahrnuje spoustu dalších věcí. Jídlo? Jasně, ale nepřejídat se. Odpočinek? Ano, ale i aktivita, cílem života není se válet. Taková aktivita, co tě baví, nenechat se tlačit do věcí, které ti nic neříkají. Čokoláda? Jasně, proč si jo odpírat, názory že škodí jsou pitomost. Čokoláda škodí stejně jako všechno ostatní, když se jí cpeš. Ale pokud žiješ vyrovnaně, proč si odpírat čokoládu, vždyť ji zase vychodíš, vyběháš, vysportuješ nebo jinak svou energii vydáš. Sex je taky fajn, když jej správně chápeš, proč si jej odříkat? Alkohol to samé. Smyslem alkoholu není jej do sebe lít do padnutí ani jím zahánět chmury, ale povznést se a uvolnit.
Každý extrém, ať je jím závislost nebo odpírání, ukazuje na nějaký blok, nepřirozený úhel pohledu, slabost, strach. Často hraje roli i špatná zkušenost, snaha předcházet něčemu, z čeho mám obavy, že pak nezvládnu ukočírovat. Ale tím už odbíhám někam jinam, to už souvisí s vůlí daného člověka, nikoli s obecnými principy užívání si života platnými pro každého.
Trochu specifickou formou závislosti je závislost existenční. Díky ní má člověk tendenci se upínat k lidem, práci, lákavým nabídkám, spatřovat v nich zdroj toho, co mu vnitřně chybí. Upínání se je ale omyl, chybné vyzařování. Nic z toho, nač se upneš, nebude fungovat, nikdy nedostaneš to, co od toho čekáš. Staneš se jen závislým, otrokem, nespokojencem. Minimálně se stane to, že nabídka, která přijde a ke které se takto upneš se nakonec nezrealizuje. události se vyvinou jinak, nic z toho nebude. Upínání se je totiž jasné vyzařování, že na „to nemáš“. Namísto upnutí se musíš vyzařovat sebevědomí, cítit se v pozici toho, kdo má co dát, nikoli komu se konečně splní, že odkudsi zvenčí dostane, co tak dlouho hledal, co mu tolik chybělo. Tím ztatíš svoji přitažlivost, a o té celý život, všechno co máš i nemáš, mít můžeš i nemůžeš, je.
Umění žít zahrnuje ještě jednu zásadní rovinu — sebepřijetí a chuť být sám sebou. Nesnažit se někoho jiného napodobovat. Hledat, co tě baví, co ti od přírody jde, k čemu máš vlohy, co tě naplňuje. nesnažit se být svou "hezčí" kamarádkou, svým starším kamarádem, kterého vnímáš jako vzor. Vidět a hledat hodnotu především sám v sobě, svých darech, kterými tě život vybavil. Obracet svůj pohled dovnitř, do sebe, a tam hledat všechny zdroje. Protože jakmile se od pohledu dovnitř odvrátíš a začneš hodnoty a zdroje hledat okolo, jsi na cestě k vnitřní prázdnotě a všemu negativnímu, co způsobuje.
Ďábel v každodenním životě
- To nesmíš! Nenech si zakazovat (ani si sám neodpírej) nic, v čem není apriori nic destruktivního (krádeže, ničení, násilí, nenávist...). Otevírej se nabízeným možnostem a sbírej zkušenosti, přestože při tom uděláš řadu „chyb“. Chyby jsou součástí zkušeností, není na nich nic špatného. Na rozdíl od toho, když si začneš nebo necháš něco odpírat a pak budeš trpět pocity, že ti něco chybí. A to je odrazový můstek k tomu se začít uchylovat k nějaké závislosti (alkohol, drogy, přejídání...).
- S nikým se nesrovnávej. Každý je jiný, každý má za sebou jiné zkušenosti, vyrůstá v jiném prostředí, má jiné touhy, předpoklady. Zároveň je každý stejně cenný. Srovnáváním se s druhými začínáš rozlišovat a to je cesta do pekel. Začneš sobě i druhým ubližovat, začneš žít neustálým soupeřením s okolím. Každéhu začneš hned škatulkovat, měřit se s ním, zařazovat pod nebo nad sebe. Před těmi, koho zařadíš „nad sebe“ se budeš cítit v nevýhodě a nad ty druhé se budeš zase povyšovat. Tvůj život se změní v boj, nutkání útočit nebo se bránit, jistit, spekulovat. A taky začneš řešit, jestli na něco máš nebo nemáš, cítit se na někom nebo něčem závislý, nesoběstačný, nesamostatný, začneš to či ono něčím podmiňovat, podléhat dojmu, že okolní svět má na tvůj život nějaký vliv, že z něj do tvého života něco plyne, namísto abys věděl, že do tvého života plyne vše na základě tvé vlastní přitažlivosti.
Žádné komentáře :
Okomentovat