Umění odmítnout

Mnohé z nás učili dělat věci, které jsme dělat nechtěli, vysvětlovali to tím, že je to správné, slušnost, nutnost, že to jinak nejde apod. Často za tím byly i zištnost rodičů nebo těch, koho jsme za autority považovali. Jen díky tomu jsme pak často říkali a dělali věci, které jsme cítili, že dělat ani říkat nechceme. A to v nás pak zůstalo a stejný vzorec uvažování jsme podvědomě převzali do našeho vlastního života.

Často je motivem pro to, že neděláme a neříkáme otevřeně co chceme a co si myslíme strach. Pocit závislosti na nějakém člověku, zaměstnání, existenční obavy, ale i strach z nějakého člověka, z jeho reakcí, chování.

Je nutné si uvědomit, že cokoli, co neodpovídá tvé vnitřní pravdě, tomu, jak věci vnímáš, cítíš, tomu, co chceš i nechceš, máš otevřeně odmítnout. Nemusí to být nutně ihned, jsou situace, kdy se ti něco nelíbí, ale když se nad nimi zamyslíš, pochopíš, že chyba byla ve tvém vnímání. Pokud ale jasně cítíš, že je něco proti tvému přesvědčení, chuti to dělat či jakkoli jinak to koliduje s tím, co si přeješ, odmítni to. Slušně, ale jasně a nekompromisně.

Pokud budeš do svého života pouštět věci, které si vlastně nepřeješ, dělat, co tě nebaví, dělat, co dělat nechceš, všechno toto co s tebou není v souladu se změní v jed. Tvůj vlastní jed, který v sobě budeš živit, sám sebe jím budeš otravovat. Bude tě to štvát, trápit, vyčerpávat, rmoutit, bude ti to všemožně ubližovat. Budeš si stěžovat na život, ale tím, kdo si jej takto vybudoval a udržuje jej v tomto stavu jsi ty. A dokud nenajdeš odvahu se vším, co ti neslouží skoncovat a ze svého života to odstranit, budeš se svým životem bojovat dál.

Umění odmítnout je pochopení, že se máš řídit svými pocity a touhami. A že se nemáš nechat donutit sebou ani jinými dělat nebo říkat nic, co tak necítíš. Kdykoli to uděláš, vždy se to obrátí proti tobě, uškodíš si.