Umění přijímat aneb myslet jen na výsledek

Umění přijímat je to samé jako umění nebojovat. Nebojovat nikdy s ničím, ať je tím myšleno cokoli. S lidmi, situacemi, podmínkami, zdánlivými překážkami, sám se sebou (s tím, jak vypadám, se svou minulostí, osudem), ale také třeba s tím, co tohle nebo tamto stojí peněz, kolik peněz potřebuji na pohodové živobytí (falešné uskromňování), co tenhle nebo tamten řekl, udělal apod.

Je potřeba si uvědomovat, že tvůj boj s okolím jen zrcadlí tvůj boj se sebou samým, se svými představami. Čím víc sám sebe přijmeš, budeš se sebou v souladu, budeš se mít rád..., tím méně budeš bojovat s okolím, přijmeš je, budeš s nimi žít v souladu, budeš je mít rád... A zároveň dokážeš otevřeně komunikovat, říkat věci jak jsou, co skutečně potřebuješ, co chceš... To jsou exaktní pravidla, které platí vždy, za všech okolností a pro každého.

K tomu, abys všeho bojování nechal, musíš důsledně pochopit, že je to úplně zbytečné a nesmyslné. A zároveň škodlivé. Tvé myšlenky to svádí se točit kolem toho, co nemůžeš změnit, co je úplně nepodstatné, o čem si pouze myslíš, že to má na tvůj život či záměr, jeho vývoj či kvalitu nějaký vliv.

Nemá. Nic z toho na tvůj život žádný dopad nemá, pokud to tomu ty sám nepřisoudíš tím, jak o tom přemýšlíš (a že o tom vůbec přemýšlíš). Skutečný vliv na tvůj život mají jen a jen tvé vlastní myšlenky, tvé dojmy. Tvé úvahy o sobě, o lidech a všem ostatním jsou stěžejní. Způsob jak myslíš přímo souvisí s tvojí svobodou. Čím víc se cítíš okolím ovlivňován a ovlivnitelný, tím závisleji, svázaněji a tudíž nesvobodněji se cítíš a žiješ. Musíš si uvědomit triviální pravdu, s čím ti může pomoci zamyšlení nad touto otázkou: Jak by mohl být člověk svobodný, kdyby byl jeho život jakkoli závislý na něčem jiném než na něm samém? Zároveň si uvědom, že nemůžeš od života dostávat co si přeješ, pokud to otevřeně neprojevuješ. Dokud nedokážeš otevřeně, jasně přiznávat co skutečně chceš, nečekej, že to budeš dostávat. To nejde, tvá neupřímnost, neochota to přiznat a skryté úmysly tomu budou neustále bránit.

Myslet jen na to, co chceš

Schopnost myslet jen na to, co chceš, je výsledkem umění nebojovat. Tvá mysl je zbavená potřeby odbíhat od tvých skutečných záměrů a přání, zabývat se tématy, která jejich hladký průběh zpochybňují nebo přinejmenším komplikují, ohrožují. Představ si ideální stav, kdy dokážeš nic z toho nedělat a myslet jen na svůj cíl. Nic jiného ti v souvislosti s ním hlavou neběhá, neseš v sobě jasnou vizi, která ti dělá radost. K tomu si uvědom, co už víš, že jen tvé myšlenky ovlivňují tvůj život, tvé záměry, jejich vývoj, generují tvou přitažlivost. Musí ti pak být jasné, že čistota tvých myšlenek udává míru úspěšnosti tvých záměrů. Veškeré komplikace jsou vždy jen produkty tvých vlastních „postranních“ úvah.

Otázka je, co potřebuješ k tomu, abys jen na to, co chceš, myslet dokázal. Odpověď: Nebojovat, ale přijímat vše takové, jaké to je. Dívat se na sebe i na svět s láskou a pochopením. 

Čtyřka mečů v každodenním životě

Ukažme si několik typických příkladů "nepřijetí", vnitřního boje, iluzorní potřeby něčemu vzdorovat, bránit se. Schválně uvedu takové, které si nemusíš ani uvědomovat, kdy nejde vyloženě o vyostřenou situaci, ale naopak o celkem nevinně vypadající stav, kdy se v tobě zdánlivě "nic neděje".

• Je to drahé. Prostě na něco koukáš a automaticky si říkáš, že to stojí moc peněz. A právě to je ukázka nepřijetí, odmítnutí, boje. A jak na to může Vesmír zareagovat? Tím, že tvoji odpověď přijme. Ok, nechce to, má to pro něj být drahé, chce na tom být tak, aby si to nemohl dovolit. To je to, co mu mám splnit, tohle vyzařuje.
• Podaří se to? Dostaneš chuť něco zrealizovat, něčeho dosáhnout, máš chuť si splnit nějaké přání. Vydefinuješ si svůj záměr tak jak to znáš, těšíš se ze své vize, chvíli skutečně myslíš tak jak máš. Nakonec svůj záměr odešleš. Doteď je všechno dobře. Ale pak: Neměl bych udělat tohle? Nebo zavolat tamtomu? Jak to, že se celý den nic neděje? Fakt je všechno v pořádku? Musím s tím přece něco udělat. A začíná myšlenkový šum. Už to není důvěra a nulové úsilí. Už je to snažení, pochyby, nedůvěra, hledání vlastního řešení, snaha něco řešit. Klid je pro tebe vlastně zdrojem neklidu.
• Jsem škaredý. Nebo moc malý, velký, hubený, tlustý, mám křivý nos, zuby, nohy... Vidíš v tom problém. A na ten se znovu a znovu zaměřuješ, vracíš se k němu. Chceš být jiný než jsi = nepřijal ses. Stydíš se nebo se aspoň soustředíš na svou "nevýhodu". Kdyby ses přijal (pochopil, že každý je v něčem zdánlivě ve výhodě a v něčem naopak), přestal bys vnitřně bojovat a tím úplně změnil své vyzařování. Sebepřijetí je výrazem lásky k sobě samému. Zbavení se potřeby s druhými srovnávat, něco skrývat, za něco se bičovat, vinit, trápit. Brzy pak poznáš, že ostatním lidem to, co tobě na sobě vadilo, vůbec nevadí. Vůbec to neřeší. A že spoustě z nich se to dokonce líbí, jsi pro ně přitažlivý. Nikdo není přitažlivý pro všechny a zároveň každý přitažlivý pro někoho je. Ale až poté, co se přestane trýznit. Sebe musíš milovat ze všeho nejvíc. Jen pak dokážeš to samé cítit ke všemu ostatnímu. A o to jde.
• Tohle mi brání. Případně tenhle mi brání. Další typický omyl vycházející ze situace, kdy dostaneš pocit, že tvému záměru někdo nebo něco stojí v cestě. Nebo se od tebe někdo chce odpoutat, jít vlastní cestou, a ty v tom spatřuješ katastrofu, problém, čáru přes rozpočet. Nikdy to tak ale není. Když to pochopíš, budeš už vždycky zůstávat úplně v klidu a nechat události, ať se samy řeší. Upustit od záměru něco sám řešit. Vesmír sám vše organizuje směrem k dosažení tvého záměru, zná nekonečno cest i možností, vidí nekonečno tahů dopředu. Nic z toho, co tobě připadá jako překážka či komplikace není nic jiného než tvá vlastní iluze, neschopnost vidět jiné, jednodušší a lepší cesty. Při každém setkání s překážkou se nauč uvažovat stylem: Vše je v pohodě, Vesmír něco řeší v mém zájmu a já si teď ještě neuvědomuji co a proč. Vše se vyvíjí směrem ke splnění mého cíle a já tomu pomáhám nejvíc tím, že se do toho nijak nepletu. Dál myslím jen na svůj cíl, věřím v něj a těším se na výsledek.