Online karetní výklady www.martinvlach.cz Blog Facebook Google+

Linka pod perexem


sobota 28. prosince 2013

Umění žít s čistými úmysly

Čisté úmysly, jejichž součástí je i upřímnost, jsou klíčem ke všem dveřím. Cokoli podnikáš s čistými úmysly se ti daří, protože si nestojíš v cestě. Tvůj čistý záměr = čisté vyzařování. Není v něm nic, co by jeho realizaci blokovalo, brzdilo. A o to jde, protože jedinou skutečnou překážkou v čemkoli, co prožíváš, co podnikáš, co chceš, za čím jdeš, jsi jedině ty sám.

Samozřejmě, že můžeš narazit na lidi, kteří k tvému záměru budou lhostejní nebo se jim nemusí líbit. Ale všichni tito lidé nejsou skutečnými překážkami, jsou to pouze ti, které k jeho uskutečnění nepotřebuješ. Jestliže to chápeš, víš, že kdykoli někoho takového potkáš, vede cesta dál nikoli přes něj (bojem, sporem, silou, snahou, přemlouváním...) ale jinudy. Nijak tě tedy takový člověk neznepokojí ani nezdrží tím, že bys vyvíjel marné snahy jej do svého záměru zahrnout.

Umění žít s čistými úmysly tedy spočívá v pochopení sebe jako jediné skutečné překážky ve svém snažení, tvoření, dosahování. A to, čim si dokážeš bránit, je pouze tvé nečisté vyzařování. Každý záměr se do tvého vyzařování promítá, na to nezapomínej. Je fuk, co říkáš, jak se tváříš, co druhým nebo i sám sobě namlouváš. Podstatné je jen to, co vyzařuješ. A své vyzařování neoblbneš, to totiž nejde. Když ale víš, jak čisté vyzařování funguje, přestaneš mít snahu jej jakkoli špinit a tím si házet klacky pod nohy. Máš-li přesto strach, jdi do sebe a zapracuj na sobě tak, aby ses jej zbavil. Vychází z nějaké falešné iluze, kterou v sobě nosíš, tak se jí zbav.

Umění milovat

Umění milovat je uměním vyzařovat lásku. Trvale, nikoli jako dočasný nebo jen chvilkový pocit.

Tak jako vše v tvém životě začíná u tebe, i opravdová láska začíná vztahem k sobě samému. Ten je alfou i omegou tvých vztahů s ostatními, podvědomým pohledem, jakým se automaticky na každého díváš. Okolní svět tvůj vztah k sobě samému na každém kroku pouze odráží, nedej se mýlit, že to je jinak. Budeš-li sledovat, co ti při kontaktu se světem běhá hlavou, přesně zjistíš, jak na tom se vztahem k sobě samému jsi.

Vztah k sobě poznáš bezpečně i podle toho, jak se obvykle, každý den, cítíš. Jak se cítíš při vstávání, při ranní hygieně, při cestě do práce, v práci, v obchodě, na úřadě, všude. Všechny pocity, které u tebe převládají, jsou tím, co v sobě nosíš.

Nedostatek lásky k sobě automaticky probouzí potřebu jej nějak kompenzovat. Kromě různých úletů od přejídání, pomlouvání či promiskuity to jsou i tendence druhé zneužívat, něco po nich vyžadovat, vozit se po nich, omezovat je, zaměřovat se na jejich chyby atd. Za tím vším je jako vždy strach. Strach žít jak chceš, nedostatek sebevědomí, boj se sebou samým, jedním slovem — nesebepřijetí neboli neláska. Díky ní se pořád s někým srovnávaš, za něčím honíš, vidíš hodnoty ve světě okolo namísto v sobě. Okolní svět je v tvém vnímání něco jako „množina kompenzačních pomůcek", jimiž nedostatek lásky k sobě zkoušíš přehlušit.

Umění milovat spočívá v nalezení lásky k sobě. V důkladném, bezpodmínečném sebepřijetí. Zaměřování se na to dobré, co v tobě je, jen tak začneš mít sám ze sebe radost. Pak se budeš se stejnou láskou a stejným úhlem pohledu dívat i na všechny ostatní. Budeš je mít skutečně rád a fandit jim, namísto nesmyslného poměřování oč je tamten hezčí, tuhleten bohatší a támhleti chytřejší. Stejně jako oč jsem já hezčí, bohatší a chytřejší než tuten chudák.
čtvrtek 26. prosince 2013

Umění neomezeně tvořit

Proces tvoření je jednoduchý princip, při němž Vesmír reaguje na informace, které jsou do něj vysílány tím, že organizuje vše tak, aby bylo dosaženo toho, co je obsahem oněch informací.

Jednoduše řečeno — jak se do Vesmíru volá, tak se z Vesmíru ozývá. Tvé myšlenky, které se ti honí hlavou, v ní nekončí. Vysíláš je do Vesmíru a on na ně okamžitě reaguje. Považuje je za instrukce, které mu říkají, co má zorganizovat a vytvořit. Je přitom úplně jedno, o co jde, protože Vesmír je uzpůsoben tak, že dokáže zorganizovat a vytvořit úplně cokoli, jakýkoli stav, vztah, situaci, cokoli hmotného i nehmotného.

Přeměna myšlenek ve výsledky je vlastně smyslem celého života. Právě to všichni lidé děláme a Vesmír je prostředím, které to umožňuje — právě k tomu je určený. Člověk je tedy vysílač myšlenek a svět je prostředí, které mu vrací jejich obsah.

Umění neomezeně tvořit tedy spočívá v pochopení tohoto jednoduchého mechanismu. To tě pak vede k chuti se svým myšlenkám věnovat, vědomě s nimi pracovat a tak tvořit cokoli tě napadne, na co dostaneš chuť. Součástí tohoto umění je i pochopení, že tvoříš zcela nezávisle na okolí. Můžeš si vymyslet cokoli chceš a stačí svou vizi v sobě nosit a Vesmír ji zorganizuje a naplní. Jsi tedy ve svém tvoření nezávislý a neomezený. Na tobě jen vize výsledku, na Vesmíru vše ostatní. Nepleť se mu do ničeho, nech jej ať vše sám vymýšlí a najde cestu, jak to udělat.


Umění růst a bohatnout

Bohatství vnější, které zažíváš v podobě toho, jak žiješ, co si můžeš a nemůžeš dovolit, do jaké míry žiješ podle svých představ a do jaké se ještě musíš omezovat, je jen odrazem tvého bohatství vnitřního. Nikdy nebudeš bohatý, dokud nebudeš bohatý vnitřně, svým myšlením, uvažováním, cítěním, vyzařováním.

Můžeš se za bohatstvím honit, pachtit, snažit se jej dosáhnout různými způsoby, ale to bude marný a nekonečný boj. Skutečně bohatý nikdy nebudeš, dokud se tak nebudeš doopravdy cítit a chovat. Až pak bude bohatství tvojí nedílnou, trvalou součástí, tím, co dáváš, nikoli tím, za čím se honíš, co úzkostlivě schraňuješ, o co se handrkuješ a přetahuješ...

Definice bohatství může znít: tvé bohatství není to, co máš, ale to, co dokážeš dávat.

O své bohatství, chceš-li bohatým být, se musíš naučit pečovat. Rozvíjet je v sobě. Učením se a dáváním. Král disků upozorňuje na jeden klíčový aspekt, a tím je tvůj vlastní rozvoj. Tím, že děláš, co tě baví, automaticky něco tvoříš. S chutí, srdcem, pro výsledek, abys něco dokázal. A to důležité je, že ve skutečnosti nejde jen o to něco vytvořit a dokázat, ale během toho tvořivého procesu se rozvinout, obohatit, posílit, pročistit od bloků. Jinými slovy — na své cestě se setkáš se situacemi, které ti budou výzvami. A jen tím, že děláš co tě baví a naplňuje, je rád přijmeš a překonáš. A to má pro tebe, pro rozvoj tvého vnitřního bohatství, stěžejní význam. Uvědomíš si, co všechno dokážeš, své schopnosti, které překonají tvé dosavadní představy. nejen, že si tím uděláš radost, ale zároveň v sobě posílíš sebevědomí, vědomí svého bohatství.

Umění růst a bohatnout tedy spočívá v dělání toho, co tě naplňuje a uvědomění si, že vše, co takto vykonáš, tě vždy, bez ohledu na výsledek, obohatí. A nakonec to přinese i bohaté ovoce, ale to přijde automaticky, to nemusíš řešit.

Umění čerpat radost ze sebe

Skutečným zdrojem všeho jsi ty sám. Ať hledáš cokoli, vždy to musíš najít (a taky najdeš) sám v sobě. Až poté se to stane tvojí součástí, trvalou, protože to začneš vyzařovat.

Dokud hledáš cokoli někde venku, vidíš zdroj toho v něčem mimo sebe samého, upínáš se na to, honíš se za tím, stáváš se na něčem závislým. Namísto aby ti to sloužilo, se to stává tvým prokletím. Teprve až pochopíš, že vše, co hledáš musíš hledat a najít v sobě, až pak dojdeš naplnění, přestaneš cítit prázdnotu, nahradí ji radost a naplnění, láska a chuť to vše sdílet.

Devítka pohárů učí, že pravou radost najdeš v dělání toho, co tě nejvíc baví. V rozvoji svých přirozených talentů, což tě vede čím dál hlouběji k tobě samému, k tvému já, k vnitřnímu zdroji radosti a naplnění. Ke schopnosti lásku cítit, vyjadřovat i sdílet.

Umění čerpat radost ze sebe je pochopením sebe jako zdroje všeho, co tvůj život tvoří a v nutnosti dělat co tě baví a to rozvíjet. Jen tím v sobě probudíš trvalou, na ničem nezávislou radost, radost ze sebe. Až ji probudíš, budeš ji chtít i sdílet a rozdávat. A to je naplněním života.

Umění odmítnout

Mnohé z nás učili dělat věci, které jsme dělat nechtěli, vysvětlovali to tím, že je to správné, slušnost, nutnost, že to jinak nejde apod. Často za tím byly i zištnost rodičů nebo těch, koho jsme za autority považovali. Jen díky tomu jsme pak často říkali a dělali věci, které jsme cítili, že dělat ani říkat nechceme. A to v nás pak zůstalo a stejný vzorec uvažování jsme podvědomě převzali do našeho vlastního života.

Často je motivem pro to, že neděláme a neříkáme otevřeně co chceme a co si myslíme strach. Pocit závislosti na nějakém člověku, zaměstnání, existenční obavy, ale i strach z nějakého člověka, z jeho reakcí, chování.

Je nutné si uvědomit, že cokoli, co neodpovídá tvé vnitřní pravdě, tomu, jak věci vnímáš, cítíš, tomu, co chceš i nechceš, máš otevřeně odmítnout. Nemusí to být nutně ihned, jsou situace, kdy se ti něco nelíbí, ale když se nad nimi zamyslíš, pochopíš, že chyba byla ve tvém vnímání. Pokud ale jasně cítíš, že je něco proti tvému přesvědčení, chuti to dělat či jakkoli jinak to koliduje s tím, co si přeješ, odmítni to. Slušně, ale jasně a nekompromisně.

Pokud budeš do svého života pouštět věci, které si vlastně nepřeješ, dělat, co tě nebaví, dělat, co dělat nechceš, všechno toto co s tebou není v souladu se změní v jed. Tvůj vlastní jed, který v sobě budeš živit, sám sebe jím budeš otravovat. Bude tě to štvát, trápit, vyčerpávat, rmoutit, bude ti to všemožně ubližovat. Budeš si stěžovat na život, ale tím, kdo si jej takto vybudoval a udržuje jej v tomto stavu jsi ty. A dokud nenajdeš odvahu se vším, co ti neslouží skoncovat a ze svého života to odstranit, budeš se svým životem bojovat dál.

Umění odmítnout je pochopení, že se máš řídit svými pocity a touhami. A že se nemáš nechat donutit sebou ani jinými dělat nebo říkat nic, co tak necítíš. Kdykoli to uděláš, vždy se to obrátí proti tobě, uškodíš si.

Umění využívat principu zrcadel

Princip zrcadel je jedním ze stěžejních vesmírných zákonů, vysvětlující, že vše, co vnímáš jako problém, je chybou uvnitř tebe, v tobě samém. Vnější svět, kde máš pocit, že problém vidíš, pouze zrcadlí tvůj nepřirozený vnitřní stav, tvůj pohled na věc, předsudek.

Vidět problémy okolo sebe je jedna z nejrozšířenějších iluzí. Možná i ta úplně nejrozšířenější, základní, od které se všechny omyly a chyby odvíjejí. Je potřeba pochopit, že celý Vesmír, každý člověk, ale i každá situace, věc, prostě vše hmotné i nehmotné, je jen polem energie, které má nějaké vlastnosti a podle toho vypadá. V nitru je ale vše stejné, je to vždy pole energie. I ty jsi pole energie. A tím, jak se na své okolí díváš, jak jej vnímáš, vůči tomu vysíláš své pocity, myšlenky, informace. A ono to na ně přesně odpovídá, chová se to k tobě přesně podle toho, co vůči tomu vysíláš.

Samo o sobě je vůči tobě vše zcela neutrální. Záleží pouze na tobě, co si o tom myslíš, co vůči tomu vyšleš, a ono se to přesně tak zachová.

Když tuto jednoduchou skutečnost přijmeš, pochopíš i to, že máš neomezenou moc nad tím, co budeš vůči okolnímu světu vysílat, vyzařovat. A že jemu nezbude nic jiného, než se tvému vysílání přizpůsobit. Naučíš-li se nepodléhat zdáním a vysílat do okolí pozitivní informace, bude ono přesně tak reagovat. Bude tě na každém kroku podporovat, tvým záměrům nebude stát nic v cestě, nic nebude problém. Protože jediný, kdo ti stojí v cestě, kdo si brání, ubližuje, s kým bojuješ, jsi vždycky jen ty, nikdo jiný.

Umění využívat principu zrcadel k odhalování svých bloků spočívá v hlubokém pochopení principu zrcadel a v žití podle něj. V hledání chyb vždycky jen v sobě.

Umění o nic neusilovat

O cokoli usilovat znamená bojovat s celým Vesmírem. Je to snaha dosáhnout silou něčeho, co mi buď dávno patří, co mi nepatří, anebo co si ke mně už razí cestu, jen musím chvíli počkat.

První z uvedených možností je motivována nedostatkem důvěry nebo strachem, že se věci nepodaří nebo že o něco přijdeš. Druhý případ je o snaze získat něco, co mi nepatří a patřit nemá, není mi to určeno — chci k něčemu přijít podfukem, oklikou, sporem. Třetí případ je důsledek netrpělivosti, nedočkavosti.

Ať se jedná o cokoli, jde o jednání vycházející z nepochopení, jak všechny události ve Vesmíru samovolně fungují. Že každá záležitost se vyvíjí automaticky směrem ke zdárnému konci tak, aby každý dostal co dostat má, co mu patří, co je tu pro něj. V tomto duchu se navzájem synchronizuje a organizuje nekonečné množství dílčích procesů tak, aby vše do sebe zapadalo. Snažíš-li se do toho usilovně míchat, přetlačuješ se s celým Vesmírem. Generuješ zmatky, překážky, se kterými pak i bojuješ.

Umění o nic neusilovat je pochopením přírodních zákonů, které fungují na pozadí všech událostí. Zároveň staví na vědění, že Vesmír splní každému co bude chtít, stačí si to přát a důvěřovat svému vyzařování. Pak nemáš tendenci usilovat ani v ní nevidíš žádný smysl. Namísto toho necháváš všem událostem volný průběh protože víš, že právě tím je maximálně urychlíš.

Umění nulového úsilí

Usilování je generátorem komplikací. Je to vnášení zmatků a nedorozumění tam, kde by jinak žádné nevnikaly. Motivem usilování je snaha něco tlačit, popohánět, pomáhat něčemu silou, snažit se zbytečně řešit to, co by se jinak vyřešilo samo. A za tím vším stojí netrpělivost a hlavně nedůvěra. Obavy, že k tomu, abys něčeho dosáhl, musíš vynakládat nějaké úsilí, že to nemůžeš získat jen tak.

Umění žít s nulovým úsilím a tudíž nejen v klidu, ale i maximálně efektivně, je založeno na důvěře a trpělivosti. Být trpělivý neznamená naivně a pasivně čekat že zahřmí. Jde o něco úplně jiného, o vědomí, že vše se organizuje samo, stačí tomu dát jen myšlenkvý impuls — záměr, cíl. A nejlíp se to vyvíjí, když do toho nijak nezasahuješ, nevymýšlíš neexistující komplikace.

Trpělivost zanemá i vědomí, že vše, čím procházíš (přestože to může být mnohdy z momentálního hlediska nepříjemné), slouží tvému záměru. Je to pro tvé dobro, zbavuje tě to něčeho, co ti brání.

Čím méně se snažíš život řídit, držet pod kontrolou, tím zdárněji a samovolněji se vše vyvíjí ve tvůj prospěch. Posiluj svoji důvěru v přirozené principy, podle kterých svět funguje a tím se zbavíš nedůvěry. Kdo životní principy, přírodní zákony nezná, žije v zajetí iluzí a chová se tak, že sám sobě škodí. Věří jen tomu co vidí a co sám udělá, žije pocitem oddělenosti, snaží se mít vše pod kontrolou. Denně vynakládá obrovské úsilí, které mu ale nepřináší žádné výsledky.

Celý vesmír, všechno v něm, funguje s nulovým úsilím. Samovolně se vše organizuje, Vesmír je přesně takto nastaven. Je to jen potřeba pochopit, přijmout, a naučit se podle toho žít. Přestat řešit, strachovat se, tlačit, kontrolovat, usilovat, a namísto toho si vydefinovat svůj cíl a vědět, že od té chvíle k němu automaticky spěješ.

Umění znát své schopnosti

Správně chápat mechanismy fungování vesmíru, života, světa i sebe samotného znamená rozumět tomu, jakou máš neomezenou moc. Můžeš si se svým životem dělat cokoli tě napadne. Můžeš čeho chceš dosáhnout, můžeš co chceš vytvořit, můžeš žít kde chceš, jak chceš a mít cokoli chceš. A to vše nezávisle na okolním světě a dění.

Tato pravda o životě vychází z pochopení, že nejsi malou oddělenou bytostí, svým tělem, ale že jsi naopak neomezeným vědomím, které je neustále se vším a se všemi propojené. A že celý Vesmír i vše, co v něm existuje, neustále reaguje na myšlenky, které vypouštíš. Reaguje tak, že k tobě posílá jejich obsah. Jinak řečeno — vše, co na myšlenkové úrovni vysíláš, co vyzařuješ, přitahuješ.

Když si tento jednoduchý mechanismus uvědomíš, pochopíš, že k tomu, abys čehokoli dosáhl ti stačí si to přát. Přestat se zabývat zbytečnostmi a zaměřit svou mysl na to, co si skutečně přeješ. Tím to začneš vyzařovat a přitahovat. Můžeš si vymyslet co chceš a budeš to tak mít. čím míň se budeš starat o to, jak se to uskuteční, tím dřív to k tobě přijde. A právě v tom spočívá skutečná moc člověka. Ve vědomí, že cokoli dokáže, že jej celý svět neustále poslouchá a okamžitě reaguje. Každou tvoji myšlenku automaticky podporuje, pracuje na jejím uskutečnění.

Každý, kdo si to uvědomuje, žije zcela bezstarostně. Nemá potřebu svůj život nijak kontrolovat, naopak, vůbec se o to nesnaží, protože ví, že by tím věci jen komplikoval. Umění chápat svoji skutečnou moc, svoji neomezenou tvořivou schopnost, spočívá v hlubokém pochopení mechanismů, na kterých funguje Vesmír. Úplně jednoduše řečeno — stačí pochopit tvořivou role svých vlastních myšlenek. Fakt, že jsou tvým vyzařováním, přitažlivostí. Informacemi, které posíláš do Vesmíru a on na ně reaguje, plní je. Praktické naplňování tohoto pochopení spočívá v tom se svými myšlenkami začít vědomě a cíleně pracovat. Udělat si v nich pořádek, být si vědom, co skutečně vysíláš. Naučit se vysílat jen to, co si přeješ a v klidu čekat na odezvy.

Umění žít odvážně

Umění odvážně žít spočívá v přijímání výzev. Namísto aby ses jim vyhýbal se z nich naopak těšíš, vyhledáváš je. Nejde o to, že by v tobě výzva nevyvolala obavy, ale o to, že tě tyto obavy nezastaví. Zvítězí chuť je překonat. A sám sebe tím posílit, posunout.

Každá situace, která se jeví jako výzva, provokuje mysl. Začnou v ní běhat všelijaké myšlenky a představy, mysl se začne bouřit. A příčinou zdaleka nemusí být jen obavy a strach. Výzvou je každá situace, která mysl vyprovokuje k jakýmkoli negativním reakcím a představám — hněvu, smutku, žárlivosti, zuřivosti, zlobě, hádce, agresivitě. To vše jsou výzvy, příležitosti se překonat, zbavit něčeho, co ti neslouží, co je v tobě nepřirozené a brzdí tě nebo odděluje od druhých.

Výzvou je i touha a chuť něco dokázat, uskutečnit, splnit si nějaký sen, cíl. Většinou je tohle počátek série dalších dílčích výzev, jejichž zvládnutéí tě tam, kam se chceš dostat, dovede.

Každá výzva je situace, kde se rozhoduje, zda se posuneš dál. Pokud své hranice překonáváš, posouváš je, rozšiřuješ teritorium, kde se dobře cítíš a máš sám ze sebe dobré pocity. Když se naopak naučíš před výzvami couvat, žádné dobré pocity ze sebe mít nebudeš.

Král holí je karta dvou ohňů. Element ohně působí na element ohně. Je to tedy intenzivní oheň. Energie ohně je energií spalující. Spaluje strachy obavy, vše negativní a omezující. Proto taky když se bojíš nebo překonáváš svůj strach a bloky cítíš u srdce pálení. Není to metafora, je to skutečně energie ohně, která ke spalování bloků a překážek slouží.

Umění žít odvážně hezky vystihuje přísloví: Hrdina není ten, kdo se nebojí, ale ten, koho jeho strach nezastaví.

Umění úspěšně dělat co tě baví

Řada lidí vidí úspěch v hromadění majetku, honění se za slávou, prestiží, uznáním... Řada jiných si zase žádný úspěch ani nepřipouští, vnímá jej jako výsadu vyvolených, shodu náhod apod.

Skutečný úspěch ale nespočívá v tom jej hledat někde okolo ani se za ním honit. Skutečný úspěch je v nalezení svých jedinečných schopností a následné chuti je rozvíjet a uplatňovat. Je to tedy opačný pohled na svět, kdy se za ničím nehoníš, ale naopak to přitahuješ. Nezaměřuješ svoji pozornost ven, nýbrž dovnitř. Hledáš, co tě nejvíc baví a děláš to, cítíš chuť se v tom realizovat.

V případě úspěchu jde tedy tvůj o vnitřní stav, správné nastavení svého způsobu uvažování, svého vyzařování. Všichni, kdo se někam honí, nepřitahují. Vynakládají úsilí, nutí se dělat to, co považují za nutné, myslí si, že právě to je pro úspěch potřeba. Ale je to omyl.

Skutečný úspěch spočívá v umění být přitažlivý, cítit se naplněný a soběstačný. Vychází ze sebepřijetí a následné sebedůvěry. Je to uvědomění, že máš vše, co ke štěstí potřebuješ, sám v sobě. Že víš, co tě baví a naplňuje a máš chuť se tomu věnovat, zdokonalovat se a realizovat se v tom. Něco dokázat, vytvořit, dát. Když takto uvažuješ, automaticky tě podporují všechny přírodní síly, protože proti žádné z nich nejdeš. Cítíš se naplněný a tudíž nevyzařuješ nedostatek, nemáš tendenci z vnějších zdrojů zalepovat svoji prázdnotu.

Umění úspěšně žít znamená najít, co tě nejvíc baví a tím žít. Pak tě zdar i úspěch doprovázejí, jsou totiž tvojí přirozenou, neoddělitelnou součástí. Nezávisejí na vnějších podmínkách a faktorech.

Umění dosahovat úspěchů

Úspěch není věcí náhody a štěstí. Je to zcela přirozená součást života, na kterou má každý právo a záleží jen na něm, jak se k životu staví.

Úspěch vyžaduje v prvé řadě chuť něčeho dosáhnout. Tu v sobě musíš probudit, musíš cítit, že víš, co chceš, za čím chceš jít, co tě baví a jaký cíl by sis rád splnil.

Poté, co si to ujasníš a cítíš, že to je skutečně to pravé, co chceš teď dělat, čemu věnovat svůj čas a energii, musíš mít odvahu se do toho pustit. Zbavit se případných pochybností, starostí o to, jak a jestli se to podaří. Musíš svému záměru věřit. Věřit přirozeným principům, které tě plně podporují vždy v každém snažení, jsou-li tvé záměry čisté, nesobecké a nejdou proti nikomu a ničemu.

Čistý záměr je nutná podmínka úspěchu. Budeš-li se snažit prosadit jen své ego, svůj zisk, demonstrovat svoji sílu, budeš se setkávat se samými překážkami. S čistým záměrem budeš naopak prožívat podporu ze všech stran. Nebudeš se muset start, jak a co se uskuteční, svět tě sám podpoří, samy budou přicházet situace, které tě podrží i povedou dál.

Jen s čistým úmyslem jde vše hladce, jednoduše proto, že nejdeš proti nikomu. Nic z nikoho netaháš, nic po nikom nechceš, nejsi motivovaný tím, že chceš od někoho dostat nic, co ti nepatří. Takové vítězství je pak trvalé, čisté, nikdo se proti němu nestaví a slouží všem.

Umění žít úspěšně tedy spočívá v chuti tvořit, něčeho dosahovat, čistém záměru, odvaze se do toho pustit a pochopení, že celý svět stojí na tvé straně.

Umění upřímně vyjadřovat své city

Schopnost upřímně a otevřeně vyjadřovat vše, co cítíš, všechny své city a pocity, staví především na vlastní citové vyrovnanosti. Citové upřímnosti vůči sobě, lásce k sobě samému. Dokud jsi ji nenašel a se sebou bojuješ, cítíš prázdnotu, upřímné city nedokážeš projevovat ani sdílet s ostatními.

Teprve až jsi si plně vědom svého vnitřního bohatství, ze kterého čerpáš, namísto abys neustále těkal po okolí v naději, že by odtamtud mohlo něco přijít, jsi připraven lásku dávat. Nehonit se za ní, ani si ji neodpírat, ale nechat ji skrze sebe volně proudit. Právě tím, že vše, co se v tobě uvnitř odehrává, dokážeš bez rozumové kontroly otevřeně projevovat, vyjadřovat, sdělovat.

Spokojenost se sebou se projeví i tím, že na nikom nejsi citově závislý. Láska ti nechybí, nestrádáš jejím nedostatkem, nehledáš ji, nevyžaduješ ji od nikoho, aní s ní nejsi ochoten nijak kšeftovat, přistupovat na rozumové kompromisy. Nehraješ roli oběti ani nikomu násilím svou lásku nenutíš. Nesnažíš se zaplácnout vlastní prázdnotu city k někomu jinému ani nepřipustíš opak. Miluješ svobodně.

Neděláš na sobě nikoho závislým. Odmítáš takové vzorce, protože chápeš jejich nepřirozenost a důsledky. Nepřipouštíš falešnou lásku, která jen plodí a rozvíjí závislosti. Víš, že láska neznamená dělat něco za druhého, komplikovat mu život tím, že se rozhodneš podporovat jeho nesamostatnost, nedostatek sebedůvěry, prázdnotu. To ale neznamená, že nedokážeš takovým lidem pomoct, naopak. Dokážeš jim dát najevo, kde je jejich chyba a jak se jí zbavit.

Umění jasného vnímání

Jasné vnímání je pohled na svět zbavený iluzí, dogmat, veřejně uznávaných norem a názorů, ideologií, vlivů autorit. Namísto všech těchto okolních vlivů se spoléháš na svůj vnitřní hlas, své vnímání, cítění, na své já.

Tvé já je čistá přirozenost, kterou v sobě nosíš. Je to tvé napojení na globální inteligenci, vědění. Je to schopnost vše vidět nezkresleně, čistě, bez masek, které tomu nasazují lidé pod vlivem svých dojmů a iluzí.

Právě nesprávné dojmy jsou zdrojem všech nedorozumění, omylů, neshod, všeho negativního, co lidé pod vlivem iluzí do světa, kde nic takového samo o sobě neexistuje, vnášejí. Umění jasně vnímat svět je nad tyto omyly povzneseno. Nepodléhá jim, nenechá se jimi mást ani strašit. Odpovědi na otázky hledá v sobě, ve svém vnitřním hlasu, svém cítění.

Jasné vnímání si je vědomo síle a role myšlenek v životě člověka, ve tvorbě své reality. Chápe, že vše, co kdo prožívá, je otázkou jeho vyzařování, které k sobě přitahuje vše, co je s ním v souladu. Zaměřuje se tedy vědomě na to, aby vyzařoval jasně a zřetelně jen to, co si skutečně přeje, protože ví, že právě tím k sobě přitáhne události, lidi i vše ostatní potřebné k tomu, aby dosáhl svého záměru. Proto si dokáže jít za svým, bez ohledu na to, jak se na něj dívají ostatní a co si o tom myslí. Ví, že ti, kdo mu nerozumějí, nejsou s jeho záměrem ani vyzařováním v souladu, ale že to není nic proti ničemu. Že stačí svůj záměr držet, nenechat se od něj odradit, a tím přitáhnout vše, co je k uskutečnění potřeba.

Umění žít v harmonii

Harmonie je vnitřní stav, kdy myšlenkově nebojuješ ani se sebou, ani se světem. Nehádáš se, necítíš tu potřebu.

Vnitřní mír může být dočasný, chvilkový stav mysli, do kterého se sem tam dostaneš. Cítíš, že máš čistou hlavu, žádné protichůdné myšlenky ani obavy ti v ní neběhají.

Existuje ale i možnost trvalého míru, trvalé harmonie. Je to stav, kdy ses zbavil svých tendencí se nechat okolním světem provokovat. Tvůj vnitřní mír už není závislý na tom, kde jsi a co kolem děje. Jsi zbaven potřeby okolní svět řešit, komentovat, posuzovat, kritizovat, vyjadřovat se k němu, zaujímat stanoviska, komentovat to či ono, hádat se, bránit a prosazovat své názory.

K takovému stavu mysli je možné se dopracovat prací na sobě. Namísto odsuzování se naučit přijímat. nebojovat s tím, co je. Tím nic neřešíš, jen vytloukáš klín klínem. každý boj, každý útok jen vyvolává protiútok, reakci. Teprve až tohle pochopíš, uvědomíš si, že bojovat nemá smysl. Což ale neznamená, že žít v harmonii znamená žít pasivně. Vůbec ne. Žít v harmonii znamená jít si svojí cestou. Klidně a efektivně. Bez úsilí, v klidu. protože k tomu, abys šel svojí cestou, žil jak chceš, dělal co chceš a měl co chceš, s nikým bojovat ani o nic usilovat nemusíš. Tím vše jen komplikuješ.

Harmonie začíná, jako všechno v tvém životě, tvým vztahem k sobě samotnému. Ten se odráží v tvém vztahu k okolnímu světu, který je pouze jeho zrcadlem. Čím víc sám se sebou bojuješ, tím víc budeš bojovat s okolím. Uvědom si, že s tebou nikdy nikdo nebojuje. vždycky to jsi ty, kdo zavdá podnět. Svým chováním, jednáním, svým uvažováním, svými názory.

Umění žít v harmonii spočívá ve vědomém zbavování se potřeby bojovat. Hledáním rozporů v sobě, svých nepřirozených názorů, a jejich nahrazování přirozenými, které tě nijak neprovokují. Uvědomuj si situace, které tě vyvádějí z klidu. Kdy se v tobě začne probouzet potřeba se k něčemu vyjádřit, něco komentovat, kritizovat, nadávat, stěžovat si... Často to bývají různé zprávy v novinách, na internetu, prožívané situace tebou anebo poslouchání zážitků lidí, se kterými sedíš v práci, kamarádů. Všechny tyto situace ti dávají jasné zrcadlo, jak jsi na tom. zda podlehneš a „přidáš se“, anebo jestli se své potřeby už dokážeš zřeknout.

Prostředkem pro čištění mysli a dosahování čím dál větší harmonie, je mediotace, pobyt v tichu. Tím nejen, že se učíš klidnit myšlenky, ale zároveň se při tom setkáváš se svou přirozeností, svým já. A toto já k tobě v tichu promlouvá, posílá ti přirozené pohledy na svět, odpovědi na tvé otázky, řešení toho, co řešíš. A tím v sobě přirozené postoje pěstuješ a posiluješ.

Umění rozvíjet svou sílu

Pravá síla každého člověka vychází z jeho sebepřijetí. Z toho, do jaké míry sám sebe přijal takového, jaký je, a co naopak na sobě řeší, čím se trápí, co maskuje, zač se stydí, ohledně čeho sám se sebou bojuje, co si nechce přiznat, co skrývá před ostatními.

Vše, s čím bojuješ, ti bere sílu, oslabuje tě to. Snažíš se v tom porovnávat s ostatními, a samozřejmě se vnímáš v nevýhodě, snižuješ svoji hodnotu.

Namísto trápení se svými zdánlivými nedostatky a chybami se zaměř na to, abys vše, co řešíš, přijal a řešit přestal. Uvědom si, že nikdo není dokonalý a každý má své slabé stránky nikoli proto, aby se jimi celý život trápil, ale aby jich využíval pro svůj rozvoj. Naučil se je správně chápat. A právě v tom spočívá umění rozvíjet svou pravou sílu: v sebepoznání, sebepřijetí a využívání svých zdánlivých slabostí k jejich přeměně ve své silné stránky, k rozvoji své síly.

Jedině tehdy, když se přijmeš, dokážeš svou energii nechat volně proudit. A právě množství energie, které tebou proudí udává tvoji skutečnou sílu, tvůj tvůrčí potenciál, tvé bohatství. Čím víc se naopak ve svém nitru vrtáš, hádáš, vyčítáš, trápíš, tím víc proudění své energie brzdíš. A právě to tě oslabuje a snižuje tvůj potenciál, který se pak projevuje ve všem, co děláš i neděláš a máš i nemáš.

Umění přirozeně vnímat svět

V každém okamžiku, je každý bod Vesmíru naplněn láskou. Vše, co vidíš i nevidíš, co tě obklopuje, je láska. Záleží pouze na tom, zda ji tam vidíš nebo nevidíš. Čím přirozeněji vnímáš, tím víc láska okolo sebe vidíš. Vše, co jako lásku neb s láskou nevnímáš, je tvůj sebeomezující pohled, kterým se sám od lásky odstřiháváš.

Vše, v čem vnímáš lásku, a k čemu tudíž i lásku vysíláš, tě obohacuje. Vše, co vnímáš jinak, ti nedává nic anebo tě rovnou ochuzuje. Vše máš tedy jen ve svých rukou, tam, kde lásku ještě nevidíš, se ji můžeš vidět naučit. Pochopíš, jak jsi se okrádal a omezoval.

Mistrovství přirozeně vnímat svět tedy spočívá v umění se na svět jako na celistvé pole lásky umět dívat. Je to umění tzv. bezpodmínečné lásky. Znamená to, že svou lásku ničím nepodmiňuješ, že máš vše rád takové, jaké to je, nikoli jen za určitých podmínek, které si sám definuješ.

Znakem přirozeného vnímání je nepodléhání dojmům, tomu, jak na tebe to či ono navenek působí. Snad nejčastěji se to projevu při hodnocení lidí. Aniž bys je znal, rozděluješ je podle toho, jak na tebe navenek zapůsobí. Začneš je škatulkovat podle vizáže, oblečení, prostředí, kde jsi je potkal, činnosti, kterou vidíš, že dělají atd. A podle toho k nim automaticky /podvědomě) zaujmeš nějaké stanovisko, postoj. Od samého začátku nevidíš všechny stejně, ale z nějaké vykonstruované perspektivy.

Umění se dívat na svět s láskou odráží u každého člověka to, jak se dívá sám na sebe. Přesně tak, jak sebe vnímáš, přesně tak vnímáš i svět, druhé. Vše, co na sobě vnímáš přirozeně, vnímáš přirozeně i okolo, se vším, s čím sám vnitřně bojuješ, budeš bojovat i vůči okolí. Prohlubování lásky je tedy cesta prohlubování lásky k sobě samému. Okolní svět pouze zrcadlí tvé pohledy na sebe samého.

Umění překonávat své hranice

Hranice každého člověka jsou přesně vymezeny jeho představami o sobě, o světě, o životě. O každém jejich prvku, každém detailu. Život člověka totiž všechny jeho představy naplňuje, každému přináší a uskutečňuje přesně to, co daný člověk očekává. Tak funguje svět, tak funguje život. Jsou to nepřetržité reakce na to, co svými myšlenkami a přesvědčeními vysíláme.

Kdo si roli svých myšlenek na tvorbě svého života neuvědomuj, rychle by si to uvědomit měl. Až pak jim začne věnovat pozornost, kterou si zaslouží, až pak přestane žít ve vlastních bludech, ale začne si uvědomovat, kde se to nebo tamto bere, proč nějaká záležitost dopadla nebo se vyvíjí tak jak se vyvíjí, proč se mu pořád dokola vracejí stejné situace atd.

Umění překonávat své hranice spočívá ve zbavování se všech přesvědčení, která ti neslouží. Poznáš je jednoduše, jsou to všechna ta, ve kterých je něco negativního. Strach, odsuzování, kritizování, nenávist, zloba, smutek, chudoba, nemoc, beznaděj, negativní představy o lidech, dojmy, že ti někdo nebo něco v něčem brání, že je proti tobě, že něco nejde řešit přímo a je potřeba vymýšlet různé okliky apod. Vše, co vnímáš jako problém, je falešná představa, protože žádný problém, nic negativního, samo o sobě neexistuje. Prožívají to jen ti, kdo na takové věci věří, vymýšlejí si je, jsou o nich přesvědčeni, a jen proto s nimi pak bojují, protože si je sami do života přivolávají.

Vše, co vnímáš jako okolní svět, hraje v tvém životě pasivní roli. Pouze to vše reaguje na tvé vlastní dojmy, které si o tom děláš. Když to pochopíš, uvědomíš si, že chceš-li čehokoli dosáhnout, cokoli změnit, stačí jít do sebe a změnit své vlastní přesvědčení o tom. Jakmile se ti to podaří, svět automaticky zareaguje, přizpůsobí se tvé nové představě. To, co ti v dané záležitosti chodilo chodit přestane a bude to nahrazeno obrazem tvého nového přesvědčení.

Umění překonávat své hranice zahrnuje ještě jeden aspekt. Vědění, že měnit má smysl pouze sám sebe, nikoho jiného. Každý se změní teprve tehdy, když sám začne chtít. Nikoho k ničemu nepřinutíš, nedokopeš, naopak, těmito snahami v něm jen probudíš odpor k tomu to udělat. Proto v situacích, kdy cítíš, že brzdou nejsi ty a tvé představy, ale někdo v tvém okolí, se nesnaž druhé přesvědčovat ani přemlouvat, pokud vidíš, že ti nerozumějí. Jdi si svojí cestou, nechej je být, a ono se řešení samo najde, potkáš jiné lidi, takové, kteří budou s tvými záměry v souladu.

Umění chápat nekonečnost svého bohatství

Každý člověk je nekonečně bohatý. A zdrojem tohoto bohatství není nic jiného než on sám. Poklady, které v sobě nosí, jeho vrozené talenty, činnosti, které jej naplňují.

Mnoho lidí se za bohatstvím honí anebo si ho preventivně vzdávají, odříkají si. Obojí vychází z falešného dojmu, že bohatství k člověku plyne odněkud zvenčí, že se za ním musí honit, namáhat se, případně k němu lze dospět jedině nějak podivně, za určitých okolností, známostmi apod. Mnozí se o to pak těmihle způsoby i pokoušejí, naplňují tím své představy.

Pravé bohatství ale není na ničem zvenčí závislé, ani nevyžaduje, aby se člověk honil nebo dělal cokoli, co nedělá rád. Naopak. Skutečné bohatství vychází z vědomí, že bohatý už jsi. Odjakživa. Že své bohatství nosíš v sobě, v tom, co tě baví, co ti jde, co cítíš, že tě naplňuje. Je tedy trvalé, nemůže ti je nikdo sebrat.

S vědomím vlastního bohatství se cítíš dobře, věříš si a máš chuť svou činností obohacovat druhé. Prostě tím, že děláš právě to, co tě baví a jim to nějakým způsobem přináší užitek, zábavu, rozptýlení, pomoc, relaxaci...

Najít to, co tě naplňuje a zároveň odvahu a chuť to naplno dělat, znamená najít sebe. Je to to nejdůležitější, co máš v životě dokázat, za čím máš primárně jít, protože od toho se pak celý tvůj život a vše v něm odvíjí. Tvá radost, tvé štěstí, tvá schopnost žít jak chceš, kde chceš, mít co chceš. Dokud hledáš své naplnění někde jinde než sám v sobě a tom, co tě baví dělat, ještě jsi se nenašel a pátrej dál.

Umění sebekontroly

Sebekontrola je nezbytná v klíčových životních situacích, těch, kdy se máš prosadit, překonat svůj strach, nepropadnout panice, necouvnout, ukázat, že na to máš. Jsou to rozhodující životní okamžiky, které tě posouvají dál. Obstojíš-li v nich, jdeš dál, pokud ne, přešlapuješ dál na místě nebo dokonce rezignuješ, vzdáš se, zlomí tě to.

Všechny takové situace mají jedno společné — nic ti v nich nehrozí. Je to jen konfrontace tebe se sebou samým. Nejde o nic jiného než sám sobě otevřeně ukázat, že na to už máš, že to chceš dokázat a jsi ochoten se překonat, jít dál. Případně že si stojíš za svojí pravdou a že necouvneš, nenecháš se zastrašit ani nehodláš smlouvat o kompromisech.

Zvládnutí obtížných situací vyžaduje obrátit svůj pohled, své myšlenky dovnitř, do sebe, namísto je nechat těkat po okolí, zaměřovat je na druhé, na to, čeho se bojíš, nechat je běhat sem a tam. Tím bys jen svou pozornost tříštil a sám sebe oslaboval. Začal bys vidět problémy, překážky a vymýšlet omluvy.

Namísto toho je potřeba svou sílu a mysl soustředit. Držet ji v sobě a věřit si. Jen to tě ve stěžejní situaci uklidní, podrží a sebereš odvahu se jí postavit čelem a upřímně. Překonáš strach, tíhu okamžiku.

Umění si dopřávat vše, co máš rád

Tvé potřeby zahrnují vše, co tě láká, baví, líbí se ti, co rád děláš, čemu se rád věnuješ, co rád poznáváš, rozvíjíš, v čem se rád zdokonaluješ, s čím si rád hraješ, co si rád oblékáš... Prostě vše, co máš rád.

Dělat vše, co máš rád a dopřávat si toho bez falešné zdrženlivosti je přirozené. neexistuje žádný důvod ani přírodní zákon, který by to zakazoval nebo před tím varoval. Existuje jen spousta názorů a ideologií, které to či ono odsuzují. Ale tím se nenech nijak ovlivnit, omezovat.

Umění si dopřávat vše dobré by tedy mohlo vypadat jako ta nejjednodušší věc. Ale i to má své tajemství. Musíš umět všeho, co si dopřávat, i kdykoli nechat. Nepřehánět to s ničím, ničemu nepropadnout, nestat se na tom závislým. Jedině toto je skryté nebezpečí, nikoli to či ono jako takové. Ať si užíváš cokoli, musíš u toho zůstat svobodný. Nepropadnout kouzlu, závislosti, nestat se ničeho otrokem. Dokázat držet správnou hranici, nenechat se ničím ovládat.

Vědomě se něčeho preventivně zříkat je zbabělost. Slabost, nedůvěra v sebe samého. Může to pomoct někomu, kdo má se sebou špatné zkušenosti a se své slabostí se nedokáže jinak vyvarovat. Nicméně tento postoj není možné chápat jako obecné pravidlo a už vůbec ne doporučení. V žádném případě ne. Užívat si je základní složka spokojeného života. Užívat si bez falešných zábran a zároveň nebýt závislý, to je umění Prince pohárů.

Umění sdílet a sloužit

Osobnostní rozvoj je proces překonávání sebe samého. Překračování svých hranic a zbavování se svých omezení, bloků, nesprávných názorů. Tyto sebepřekonávání v sobě často nesou bolestivé zážitky, kdy muselo být tvé ego pokořeno, zničeno, spáleno, aby mohlo být nahrazeno přirozeným postojem.

A právě tyto zážitky vlastního ponížení a přiznání si svých omylů a chyb v tobě kromě síly, kterou svým rozvojem získáváš, probouzejí i soucit s druhými. Díváš se na ně a jejich chyby s pochopením, rozumíš tomu, co se v nich odehrává, co a proč řeší. Proto se na ně nezlobíš, nevyčítáš jim, ale chápeš je a dokážeš jim i pomoci.

Tvůj vlastní pokrok v tobě probouzí pravou, vnitřní sílu. Dostáváš se do čím dál většího klidu, nadhledu, chápeš dění okolo sebe, chápeš souvislosti, zákony, které na pozadí všeho dění fungují. Jinak řečeno — vidíš a chápeš víc než mnozí ostatní. nepodléháš klamům jako oni, kteří vidí jen to, co je vidět očima a o ostatním v sobě nosí jen všelijaké dohady.

V porovnání s řadou ostatních jsi tudíž silnější, máš nad nimi převahu. Dokázal bys je převálcovat, zneužít, manipulovat jimi. Ale to není důvod, proč jsi svou sílu nabyl. Máš ji proto, abys ji dokázal s ostatními sdílet. Využíval ji ve prospěch svůj i jejich. Tvá síla má vám všem sloužit. Máš být schopen své poznání sdílet, předávat, tak aby tě druzí chápali, aby byli schopni to, co jim předáváš, vstřebat. Nesmí se tě bát, ale mají v tobě vidět toho, kdo jim dokáže a chce poskytnout radu, pomoc. To je pravý význam rozvoje a smysl využití nabytého potenciálu. Právě v tom spočívá umění sdílet a sloužit.

Umění se vyléčit od emocionální bolesti

Některé situace nebo vzpomínky v nás vyvolávají (často silnou) vnitřní bolest. Jedná-li se o vzpomínky, jde o vracení se k něčemu, co jsme dosud nepřijali, s čím jsme se nesmířili, co jsme správně nepochopili. Jde-li o aktuální prožitky, jedná se o chování okolí vůči nám, které nám ubližuje, zraňuje, škodí.

V obou případech, při vzpomínkách i aktuálně prožívaných bolestných situacích, jde o sebeklam. Díváme se na něco ze špatného úhlu, jinak, než jaké věci skutečně jsou. A právě a pouze tím sami sobě ubližujeme.

Problém tedy není nikde venku mimo nás, ale v našem nitru, ve způsobu našeho uvažování. Naše myšlenky běhají pořád dokola ve stejném, nepřirozeném vzorci, který je potřeba změnit. Nahradit jej vzorcem přirozeným, tak, abychom viděli události současné i minulé jasně a přestali jim nasazovat dramatickou falešnou masku.

Člověk, stižený zklamáním a bolestí s ním spojenou, se samozřejmě snaží všemožně bránit. Někdy má tendenci bojovat s okolím, protože vidí viníka, pachatele svého utrpení, v někom druhém, ať už v konkrétní osobě, skupině lidí nebo v lidech obecně. A těm to vyčítá, bojuje s nimi, doprošuje se, má chuť vše donekonečna rozebírat. Jiný způsob snahy se se svým utrpením vypořádat, je útěk nebo izolace. Uzavření se před zlým světem, snaha vyhýbat se situacím, které mu jeho bolest připomínají, které jej vyvádějí z klidu, rozrušují, znepokojují. Jiná forma obrany je přetvářka. Snaha dělat, že žádná bolest, žádný vnitřní problém, neexistuje, že je vše v pohodě. Anebo si naopak může zraněný člověk ze své bolesti a utrpení udělat životní styl. Dávat všude najevo, jak je ublížený, nešťastný, jak si s ním osud škaredě pohrál. Tím ale spolehlivě otráví všechny okolo, kteří se mu pak budou obloukem vyhýbat, takže bude nešťastný o to víc, že se nemá před kým předvádět.

Všechny výše zmíněné strategie zaručeně nikam nevedou. Tedy vedou — opačným směrem než by člověk chtěl. Nejsou to cesty k vyléčení a osvobození, ale k čím dál většímu utrpení, které se zbytečně prodlužuje a umocňuje.

Umění se od emocionálních ran vyléčit, je obdobou zbavování se svých strachů, protože bolest je stejně jako strach pouze důsledek falešné iluze. Náš vlastní pokřivený pohled na svět, kterého se bojíme nebo nás zraňuje. Správná strategie tedy spočívá nikoli ve snaze před svou bolestí utéct, ani v potřebě ji zveličovat a rozmazávat. Jediný správný postoj je takový, kdy si svou bolest připustíme k tělu a plně si ji prožijeme. Konfrontujeme se s ní. Je při tom potřeba přijmout vlastní zodpovědnost za své trápení. Přestat hledat chybu v někom nebo něčem jiném, ale sám v sobě. Ve svém vnímání, svém úhlu pohledu.

Umění rozhodnosti

Nerozhodnost způsobují myšlenky, které odbíhají z tvé hlavní linie, přímé cesty za tvým záměrem. Začneš úplně zbytečně vymýšlet komplikace. Zvažovat, kombinovat, hledat možné problémy, spekulovat, myslet dopředu, vymýšlet alternativy. Jinak řečeno — přestaneš myslet na svůj cíl a namísto toho začneš řešit věci okolo. Často tě k tomu motivuje strach, obava, vidina, že něco nevyjde, nebude fungovat, nezvládneš, že ti něco stojí v cestě apod. Příčinou může být o naivní chuť se zavděčit druhým, všem.

Umění rozhodnosti spočívá v první fázi v uklidnění myšlenek. Toho docílíš tím, že se zaměříš na zdroj, který tvůj neklid vyvolává. Na příčinu reje zbytečných myšlenek a pochybností. Namísto, abys dál rozvíjel zmatené teorie a alternativy půjdeš opačným směrem, k jádru.

Je to jako při každé práci se strachem — postavíš se mu čelem, konfrontuješ se s ním, a on se tím pádem rozplyne a ty se uklidníš. Můžeš si pomoci otázkou: „Čeho se vlastně bojím?“

V případě nerozhodnosti ti následně pomůže další otázka: „Co je mým cílem? Kam jdu?“ Tím přestaneš myslet na postranní aspekty, které jsi ve svých scénářích rozvíjel. Ustřihneš je a vrátíš se k tomu skutečně podstatnému — svému cíli. Přestaneš řešit, jak tam dojdeš. Jen cíl je pro tebe podstatný. Ostatní se samo zorganizuje a vyřeší tou nejjednodušší možnou cestou. Vesmír tě nepotřebuje k tomu, abys vymýšlel řešení. On jen potřebuje, abys jasně vyzařoval, kam chceš dojít, o zbytek se postará, je to jeho starost.

Když se tedy uklidníš a připomeneš svůj cíl, znovu získáš jasnost, odstup, nadhled. Přestaneš se plácat sám v sobě. Dokážeš se i pustit všeho, co pro tebe není podstatné, čeho jsi se doposud nechtěl vzdát, o co ses bál, že přijdeš, na čem jsi lpěl. S jasnou vizí svého cíle necháš událostem volný průběh. A ono se pak samo ukáže, co je s tebou v souladu, a co chce jít svou vlastní cestou, co by ti tudíž stejně nesloužilo, nefungovalo. Nic z toho, co ti doopravdy slouží a je s tebou v souladu, tě neopustí. A když, tak jen zdánlivě, dočasně, a samo se to v pravý okamžik vrátí. To jsou zákony, které se o vše starají a od tebe vyžadují jediné — jasné vyzařování.

Umění jasně komunikovat

Umění jasné komunikace spočívá v odvaze být upřímný. Vždy a v jakékoli situaci vyjadřovat své skutečné záměry, pocity a názory. Nenechat se strachem a obavami svádět k mlžení, zastírání úmyslů, spekulování, lhaní. Kdykoli to totiž uděláš, vnášíš zmatek nejen do komunikace, ale i do celého procesu, kterým bude daná záležitost procházet, jak a kudy se bude vyvíjet.

Nekomunikuješ-li upřímně a otevřeně, nevyzařuješ to, co cítíš, doopravdy co chceš. Namísto toho říkáš nějakou poupravenou, neúplnou verzi nebo rovnou lež. Mezi tím, co říkáš a co chceš, je rozpor. Díky němu chvíli vyzařuješ jedno, chvíli druhé, podle toho, co zrovna vnitřně prožíváš, zda svůj skutečný záměr anebo to, čím jej kryješ. Neupřímnost generuje nedorozumění, protože druzí nechápou, oč ti jde, jsou zmatení z toho, co říkáš a jak se potom chováš. Oni ten rozpor cítí, vnímají tvou nepřirozenost.

Snaha neupřímně komunikovat vychází z pocitu a obav, že svého záměru nemůžeš otevřenou cestou dosáhnout. Máš dojem, že mu bude někdo chtít bránit, někomu se nebude líbit a podobně. Je to jedna z typických iluzí, kterými kde kdo trpí. Umění otevřeně komunikovat zahrnuje pochopení, že upřímnost a otevřenost je nejen pro zdar a úspěch nutná, ale je zároveň přirozenou ochranou toho, kdo takto komunikuje. Ačkoli se může zdát, že to, co chceš sdělit, někdo nechce slyšet, nebude se mu to líbit, nebude souhlasit, je potřeba si uvědomit, že i kdyby to tak bylo, cesta dál nespočívá v tom s ním bojovat nebo před ním něco tajit, kamuflovat, maskovat, snažit se jít přes mrtvoly, dosáhnout svého silou. Budeš-li upřímný, správné řešení se objeví samo, najde si svůj nový směr, cestu, která bude schůdná a k cíli tě zcela bez úsilí dovede. Upřímnost je tedy nutnou podmínkou pro zdar a hladký průběh realizace tvých záměrů. To je celé tajemství osmičky holí.

Umění naslouchat vnitřnímu hlasu

Vnitřní hlas představuje naše správné vedení. Je to přirozenost, která nám bez jakéhokoli pokřivení našeptává, co skutečně cítíme, co chceme i nechceme, co je v souladu s našimi touhami, přáními, vrozenými schopnostmi, talenty, naplněním. Jednoduše řečeno — vnitřní hlas každého člověka vždycky jasně říká, co daný člověk skutečně chce nebo nechce, co je pro něj dobré nebo nedobré.

Vnitřní hlas bývá často přebíjen egem. Hlavou, strachem, poučkami, tím, co nás učili, co do nás vtloukali, co jsme si sami vymysleli, ať už ze strachu nebo byl důvod jakýkoli jiný. Každý člověk vždy správně cítí, co chce, v každé situaci. A právě to, co cítí, co v něm ihned naskočí, je to správné.

Zároveň ale v sobě prakticky každý nosíme nějakou představu jako že „tohle se přece neříká“, „že se neodmlouvá“, že „maminka má vždycky pravdu“, že „si přece nemůžu dělat co chci“ a podobné nesmysly. A v jejich duchu pak hned svúj prvotní pocit, to, co bychom skutečně chtěli, zazdíme. Řekneme nebo rovnou i uděláme něco, co sice cítíme jinak, ale máme pocit, že bychom tím porušili nějakou fiktivní konvenci, tabu, dopustili se nějakého faux pas, byli nezdvořilí apod.

Pokaždé, když takovému nesmyslu podlehneš a neřekneš otevřeně a na rovinu, co chceš, co cítíš, co skutečně chceš anebo nechceš, oddálíš se od své přirozenosti. Mezi sebe a ji postavíš překážku. A čím víc překážek se takto naučíš stavět, tím víc bude klesat tvá životní radost, sebevědomí, sebedůvěra, sebeúcta, láska k sobě... Potlačuješ tím přirozené věci a rozvíjíš nepřirozenosti. Rozvíjíš slabosti na úkor své síly, závislosti na úkor sebevědomí, nespokojenost na úkor radosti a spokojenosti...

V otázce vnitřního hlasu jde o to pochopit, čím tento hlas je a že tě vede vždy správně. Že je to hlas tvé přirozenosti, tvých skutečných tužeb, tvého já. A proto máš svému vnitřnímu hlasu, svým bezprostředním pocitům, vždy plně věřit. Spoléhat, že tě správně vedou. A naopak se všeho, čím se své pocity budeš snažit zakrýt a přebít (omlouvat je, vyčítat si je, odpírat si něco, maskovat je...) vyvaruj, protože to vše je falešné a uškodí ti.

Vnitřní hlas je kromě indikátoru, co je pro tebe dobré a co není, i hlasem tvých tužeb, tvého naplnění. Naplnění nikdy nenajdeš v tom, že budeš dělat co dělat nechceš ani když si budeš odpírat to, po čem doopravdy toužíš. Tím jen prohlubuješ svou vnitřní prázdnotu, propast, mezi tím co žiješ a co žít chceš. A to je přímá cesta do pekel.

Hlavní význam karty Hvězda je sdělení, že kdykoli se v tobě zrodí nějaká inspirace, touha, chuť, máš ji poslechnout. Jít za ní, stát si za ní, rozvíjet ji. Protože to není náhoda. Je to hlas tvého srdce, který se chce tvým prostřednictvím zrealizovat, zhmotnit, projevit. Sám sebe tím naplníš a ostatní obohatíš. To je umění naslouchat svému vnitřnímu hlasu. Nebát se otevřeně a každému otevřeně říkat, co si myslíš, co cítíš, kam chceš jít. Nenechat se druhými a jejich názory ovlivňovat. Nepodléhat žádným pravidlům, ideologiím, demagogiím, autoritám. Namísto toho všeho se spoléhat na sebe, na své pocity.

Umění nechávat událostem volný průběh

Umění myslet vždy jen na výsledek a o zbytek se nestarat je pro většinu lidí jedním z nejtěžších. Vyžaduje totiž plnou důvěru v přírodní síly, čisté podvědomí, jasnou mysl.

Co to znamená? Že na situace, které budeš zažívat, nebudeš vnímat negativně. Nenecháš se svými zdáními strhnout ke generování negativních myšlenek jako obavy, strach, snaha věci popohánět, řešit, vymýšlet alternativní cesty, tlačit na pilu, upínat se na různé nabídky atd.

Namísto toho všeho zůstáváš klidný a plně důvěřuješ svým záměrům, duchovním schopnostem a vesmírným principům, které se samy starají o to, aby byly tvé záměry naplněny tou nejjednodušší a nejrychlejší cestou. Což se děje jen tehdy, když to těchto procesů nezačneš nijak myšlenkově zasahovat. Tím vše jen komplikuješ a brzdíš.

Umění nechat své záměry se samy realizovat je uměním důvěry a nulového úsilí. Okolní dění tě nechává úplně v klidu a necháváš vše, co s tvým záměrem souvisí k sobě samo přicházet. Nevyvíjíš žádné úsilí, ani myšlenkové, nesnažíš se nic obcházet, popohánět, dělat kompromisy. Jsi v klidu, relaxuješ, odpočíváš, užíváš si život a o nic se zbytečně nestaráš.

Umění nechávat věci dozrávat je odrazem čistoty tvé mysli. Do jaké míry vidíš svět přirozeně. Jak se díváš na lidi, na sebe, na život jako takový. Vše, co je v tobě ještě nepřirozeného, se projeví, vyburcuje mysl k činnosti v negativním slova smyslu. Přesto kdykoli se tak stane, využij té příležitosti a postav se svým pochybám a strachům čelem. Namísto abys jim podlehl a začal něco „řešit“ si je připusť k tělu s vědomím, že se jim chceš podívat do tváře a tím je zahnat, rozptýlit. S vědomím, že to jsou jen staré falešné iluze o světě nebo lidech. Jen tak se svých starých bloků zbavíš, to je cesta k bezstarostnosti.

Umění čelit negativním pocitům

Sedmička mečů odhaluje stavy, kdy na člověka padá tíseň. Má pocit, že se nic nedaří nebo že všichni a všechno je proti němu. Cítí se slabý, bezmocný, má pocit, že nic z toho, co dělá, nemá smysl a to v něm probouzí chuť vším praštit, vzdát se svého záměru, rezignovat.

Stejně jako u všech ostatních negativních myšlenek a pocitů i zde platí, že jde pouze o vlastní iluze, podléhání zdáním, vznikajícím nesprávným pohledem na okolí — vídiš něco úplně jinak než jaké to skutečně je. Budí to v tobě falešné dojmy, kterým podléháš.

Často bývá tématem tvých iluzí pohled na ostatní lidi. Máš pocit, že ti stojí v cestě, že se ti snaží v něčem bránit, že proti tobě dokonce bobjují (což symbolizuje i tvůj meč v symbolu karty, do něhož se zabodávají meče ostatních). Výklad tohoto symbolu ale říká — zraňuje a bodá tě nikoli to, co je okolo, ale to, co si o tom ty myslíš. Jsou to tvé vlastní myšlenky a úvahy, které tě zraňují. V každém můžeš vidět přítele i nepřítele. V každé situaci pomoc, příležitost nebo také překážku. Co vidíš, to prožíváš. Vždy vidíš přesně to, co předpokládáš že vidíš, co podvědomě očekáváš.

Tvé myšlenky jsou tím jediným, co tvoří tvůj život. Proto jsi-li pánem svých myšlenek, jsi i pánem svého života. máš nad ním moc. Je-li tomu naopak a svým myšlenkám nevěnuješ pozornost, nakládáš s nimi bez rozmyslu, nechápeš jejich skutečný význam a sílu, ovládají myšlenky tebe a budeš vždycky jejich otrokem. Namísto toho, aby ses tam, kde to ještě neumíš, učil na svět dívat přirozeně se dál utvrzuješ ve svých iluzích, tím je posiluješ a odvádíš sám sebe dál a dál od přirozenosti, lásky, radosti a všeho, co tvoří skutečný život.

Umění čelit negativním pocitům vychází ze znalosti role svých myšlenek a vědomí, že nic negativního samo o sobě neexistuje, že existují jen falešné negativní úhly pohledu, generující negativní myšlenky, vyvolávající negativní pocity. Úspěšně čelit takovým situacím znamená, že pokaždé, když tě negativní pocity přepadnou, začneš hledat chybu ve svém uvažování, v pohledu, jakým se na situaci díváš. Tím chybu objevíš a posléze najdeš i správný úhel pohledu. Negativní představy se tím rozplynou, stejně jako pocity, které v tobě vyvolávaly.

Umění se zbavovat strachů

Strach dokáže nadělat obrovské škody především těm, kdo nevědí, že je to jen jejich falešná představa. A to je první důležitý poznatek související s Pětkou mečů. Každý strach je jen falešná iluze. Zkreslená představa, křivý pohled, díky němuž vidíš něco černě, jinak, než jaké to ve skutečnosti je. Podleháš vlastnímu dojmu, scénáři, který si sám v hlavě generuješ a považuješ jej za realitu.

Máš-li z něčeho strach, musíš v prvé řadě pochopit a přijmout výše napsané. Uvědomit si, že se třeseš jen před svou vlastní představou. Která může být sice silná, ale vždycky to bude jen tvá představa.

A tím se dostáváme k druhému poznatku, který souvisí s přírodním zákonem, vysvětlujícím roli myšlenek a přesvědčení: „Vše, čemu věnuješ pozornost a o čem jsi přesvědčený, se ti děje. Sám si svými představami vytváříš celý svůj život. Život není nic jiného než prožívání vlastních představ. Jak pozitivních, tak negativních.“

Tento zákon je alfou a omegou života a veškerého tvoření v něm. Takto si tvoříš celý svůj život do posledního detailu. Prožíváš-li strachy, musíš je vnímat jako zdroj, ze kterého následně vznikají situace, které prožiješ a které tvé katastrofické představy naplní. Není to tedy tak, že nejdříve se stane něco zlého a až následně z toho dostaneš strach, ale naopak. Na úplném počátku je iluze, které podlehneš. Ta v tobě prvotní strch vyvolá, a pak je to řetězová reakce. Strach vyvolá odpovídající zkušenost, přitáhne situaci, kde se jeho vize potvrdí. Tím si ten strach prožiješ znovu, a zase v tobě budou běhat katastrofické myšlenky, které opět přivolají to, co je jejich obsahem. A tak pořád dokola.

Tohoto mechanismu se nelekej. Právě proto, že je tak jednoduchý a pevně daný, je možné z něj i jednoduše vystoupit. Jak? Stačí se začít svému strachu stavět. Neutíkat před ním, neschovávat se, nelitovat, nepřetvařovat, ale jen čekat a až nějaká negativní myšlenka nebo představa přijde, nechat si ji přijít až na tělo a říct jí: „Tak pojď, pojď si mě strašit, ukaž co umíš.“ A pak se s ní konfrontovat, nechat ji působit, a přestože to nebude příjemné, nic nedělat, nic nepotlačovat, jen v klidu držet, nechat vnitřní boj probíhat a setrvat až do konce. Konec přijde sám, nakonec zvítězíš, aniž bys musel bojovat. Falešný strach to vzdá a rozplynese. Pocítíš obrovskou úlevu, vyjasní se ti, budeš zažívat euforii z toho, žes to dokázal a jak se naráz cítíš.

Jenže až tak jednoduché to není. Strach se totiž po čase vrátí. Bude to znovu zkoušet, a na tobě je se mu opět jen někde v klidu a soukromí postavit a nechat jej působit, dokud sám nezmizí. Párkrát se to takto bude opakovat, pokaždé už s o poznání nižší intenzitou, až jednou se už strach neukáže. Staré představy už definitivně byly nahrazeny správnými.

Umění se zbavovat strachů tedy spočívá v pochopení, že strach je jen tvou falešnou představou a že když se dostaví, máš se mu postavit a vydržet jeho nápor, dokud se sám nerozplyne. A chápat i to, že se tato očistná procedura opakovat, aby ses tím nenechal odradit nebo zmást.

Za zmínku stojí ještě téma bolavých vzpomínek. Kde kdo jimi žije, vrací se k nim, trápí se, vyčítá sobě, někomu jinému, a tím se jen donekonečna trápí a motá v začarovaném kruhu. Tento mechanismus uvažování je sebedestruktivní, nic neřeší, jen tě znovu a znovu drtí. A není to zase nic jiného než tvůj vlastní úhel pohledu, kterým si ubližuješ. Pochopením, že si všechny situace, vztahy s lidmi i události a prožitky vytváříš jen ty sám, se dokážeš z vlivu svých negativních myšlenek dostat. Přestaneš někoho obviňovat a rozhodneš se vzít svůj život do vlastních rukou. přijmeš zodpovědnost za všechny své prožitky, dřívější, současné i budoucí, a zaměříš se na to, aby sis do budoucna generoval jen to, co prožívat skutečně chceš. Začneš vnímat, co ti vlastně běhá hlavou, jak uvažuješ, jak reaguješ v každodenních situacích, co si říkáš v duchu o druhých, o sobě, o penězích, o tom, co děláš, jak vypadáš, co dělat chceš i nechceš. A začneš tomu dávat řád.

Umění znát svůj cíl

Znát svůj cíl znamená dát životu směr a ten držet. Vytyčit si cíl, takový, který má skutečnou hodnotu, který tě skutečně naplňuje a má tudíž smysl, a za ním jít a dojít.

Mnoho lidí vůbec otázce životního cíle nevěnuje pozornost. Přitom je to to nejdůležitější, bez cíle člověk jen přežívá ze dne na den, nikam se neposouvá, skáče z jednoho do druhého, což je často jen zabíjením času.

Cílevědomost souvisí se sebevědomím a seberealizací, nalezením sebe, věděním, co chceš dělat, kam tě to táhne, jaké jsou tvé vrozené talenty. Dokud jsi sám sebe nenašel, měl by sis jako svůj hlavní cíl stanovit právě to. Až pak budeš schopen dál svůj život budovat.

Umění žít pro svůj cíl a jít za ním spočívá jak už tu zaznělo ve stanovení si cíle v souladu s tím, co cítíš, že chceš. Kam se chceš posunout, jak a pro co chceš žít. Může to být kariéra, rodina, osobní rozvoj, cestování...

Poté, co svůj cíl najdeš a cítíš, že to je on, je potřeba si uvědomit, co je pro tebe )pro dosažení cíle) podstatné. A na to se zaměřit. A zároveň se zbavit všeho, co podstatné není, co tě jen od tvého cíle odvádí. Jinak řečeno — zjednodušit svůj život. Nejde o to nedělat nic jiného než pracovat na svém snu, k životu patří i koníčky, zájmy, zábava, odpočinek. To vše si ponech, ale udělej si v tom pořádek. Namísto deseti koníčků se věnuj jen tomu, co tě baví nejvíc a ukonči vše přežité, co ti už nic nedává, co děláš jen ze zvyku.

A to je celé. Cílevědomost není nic těžkého, je to jen o tom si uvědomit, o čem je a udělat to. Skutečně to udělat, nenechat to jen tak odbýt jako něco, co „je přece jasné“. Ideální prostředky pro vytyčení, připomínání a udržování cíle jsou nástěnka nebo deník. Kouknout každý den na to, kam směřuji, uvědomit si, kde už jsem, co už jsem v souvislosti s tím udělal, co mě brzy čeká má velikou organizační sílu. Udržuje tě to na cestě, případně ti to pomáhá svůj cíl ladit, řešit jeho detaily, které se mohou v průběhu času mírně měnit nebo dostávat konkrétnější obrysy.

Umění jít úspěšně svojí cestou

Jít svojí životní cestou, tam, kam tě to táhne, kam cítíš, že jít chceš, je přirozené. Je to následování svých tužeb, pocitů. Kdykoli to děláš, jsi na dobré cestě, bez ohledu na to, co si o tom myslí druzí, ať je to kdo je to. Takže první předpoklad spokojeného života je jasný — nenechat se ovlivňovat názory okolí a jít za tím, co tě táhne, v čem se chceš realizovat, něco dokázat.

To ale není vše. Další aspekt umění jít svou cestou úspěšně spočívá v zodpovědném přístupu. Být si vědom, že vše, co uděláš, se někde odpovídajícím způsobem projeví a také že se to k tobě vrátí. Dávat si tedy pozor, jak přemýšlíš, jak se rozhoduješ, jak se projevuješ. Zůstaneš-li upřímný a otevřeně budeš vyjadřovat své cíle i úmysly, bude se ti dařit. vyskytnou-li se překážky, najde se řešení. Nikdy ti nic nehrozí, jednáš-li upřímně a odvážně. Někdy to tak jen může vypadat, ale to je jen klam, který se brzy sám vyřeší.

Životní cesta někdy dospěje do bodu, kdy je potřeba pokračovat jinam. Do nějakého zlomu, kdy musíš opustit staré, nepotřebné, a vydat se dál za novým. I zde je to o zodpovědném přístupu, o uzavření všeho starého tak, aby po tobě nezůstali žádní nevyřešení kostlivci. Pokud je po sobě zanecháš, vrátí se. Budou se ti minimálně v myšlenkách vracet, budeš je s sebou všude vláčet, ať si to připouštíš nebo ne a jednoho dne je stejně budeš muset řešit. Čím důsledněji tedy po sobě zameteš předtím, než vyrazíš na novou cestu, tím lépe se ti povede. Čistý štít je velice důležitý.

Umění jít svojí cestou zahrnuje ještě něco. V okamžiku, kdy cítíš, že jsi dozrál, že jsi vše urovnal a připravil, vyraz a už se neohlížej zpět. Už neřeš, jestli jsi to udělat měl nebo neměl. Jdi kupředu, za svým novým cílem. A jdi přímo, nehledej okliky, nikde se neschovávej, nebrzdi. Na nic netlač, o nic neusiluj, ale ani se ničím zbytečně nezdržuj. Věř svému vyzařování a buď mu věrný. Pak se budou věci vyvíjet ve tvůj prospěch a brzy potkáš ty, kdo ti budou nápomocni.

Umění seberealizace

Stěžejním tématem života je seberealizace. Právě v ní je zakotveno naplnění, přirozený zdroj spokojenosti, radosti, sebevědomí, dobrých pocitů ze sebe samého, chuť tvořit a dávat, být druhým k užitku.

Seberealizace začíná nalezením sebe samého, své přirozenosti, svých vrozených vloh, které máš od narození k tomu, abys je v sobě objevil a tím dostal chuť a touhu je rozvíjet. Nejdřív sám kvůli sobě, později už také s vědomím, že tím můžeš a chceš sloužit druhým. Dělat to, co tě nejvíc baví a naplňuje a zároveň tím být užitečný, něco světu ukázat, nabízet, dávat.

Dokud sám sebe nenajdeš anebo ti chybí odvaha se tomu, co v sobě nosíš, naplno věnovat (děláš to jen jako koníčka a k tomu „musíš chodit do práce“), nežiješ naplno, nevyužíváš svůj potenciál. Pokud tedy ještě váháš s tím jít si za tím, co tě baví, pracuj na tom, abys to co nejdřív dokázal. Ve vlastním zájmu.

Život ale nesestává jen z „práce“, přestože tě naplňuje. Jsou i jiné aktivity, které máš rád a které tu jsou od toho, aby ses u nich odreagoval, přestal na čas myslet na svou primární činnost. Hrají v tvém životě důležitou roli, proto se jim nevyhýbej, neupínej se jen na jednu činnost. Zábava a odpočinek jsou tu kvůli odreagování, bez kterého by tě monotónnost života ubíjela. Procházel bys vnitřními krizemi z přehánění.

Součástí seberealizace je upřímnost a vůle dosáhnout svých cílů. Upřímnost ti otevírá všude dveře. Díky ní přitahuješ lidi, kteří jsou s tvými záměry v souladu. Díky upřímnosti se ti daří, protože jasně vyzařuješ kam jdeš. Nekličkuješ, nespekuluješ, neobcházíš, nehledáš okliky, ani s nikým nebojuješ. Pokud se nikdo staví tvým záměrům, víš, že se brzy sama ukáže jiná, lepší cesta. Pro dosažení svých cílů je upřímnost nutná, ostatní se pak řeší samo.

Umění seberealizace je uměním žít spokojený a naplněný život. V nalezení toho, co tě nejvíc baví a naplňuje, v odvaze se tomu věnovat. A nakonec v upřímnosti, která hraje vždy ve tvůj prospěch, přestože to někdy může chvíli vypadat, že nikoli. To je ale klam,kterému nikdy nepodlehni.

Umění se zbavovat iluzí

V životě přijde situace, která zatřese vším falešným, co v sobě nosíš. Něco, co se v tobě v minulosti usadilo, co jsi zcela „nenásilně“ převzal z prostředí, ve kterém jsi vyrůstal, z jehož perspektivy jsi vnímal svět. Úplně jinak se na svět učil dívat člověk z bohaté rodiny, úplně jinak ten, kdo se narodil v prostředí nouze. Jinak ten, kdo měl rodiče alkoholiky a ten, koho rodiče milovali a otevírali mu obzory. Každodenní myšlenky se každému točily okolo úplně jiných věcí a na svět pohlíželi z naprosto jiných úhlů.

Svou roli samozřejmě nehraje jen prostředí jako takové, ale i lidé, kteří se v něm vyskytují. Jejich názory, způsoby uvažování, myšlenkové mechanismy a vzorce. Řadu těchto lidí vnímáš jako autority, o jejich názorech často vůbec nepochybuješ, považuješ je automaticky za „pravdu“. Na druhé lidi, na peníze, na životní „standard“ se učíš dívat také v souvislosti s tím, kde žiješ a jak to vidí ostatní kolem tebe, ať už jsou to rodiče, kamarádi...

Směsice toho všeho včetně tvých vrozených povahových rysů vygeneruje soubor názorů, které jsou zčásti přirozené a zčásti zkreslené, iluzorní. Těmi přirozenými dokážeš obohacovat, přitahovat a učit ostatní, ty nepřirozené tě budou brzdit, oddělovat od života. A je pravděpodobné, že tě život dovede do bodu, kdy je potřeba se posunout dál, svým dosavadním iluzím dát sbohem. Přestat se jimi nechat oslabovat, škodit si, ubližovat — zbavit se jich.

Zbavení se starých iluzí je nepříjemný, ale nutný proces. Jiná cesta není a záleží i na tobě, jaký bude mít zrod nových pohledů na svět průběh, jak dramaticky jej budeš prožívat. Svůj vliv na průběh svého obrození můžeš uplatnit už samotným pochopením toho, co prožíváš a proč to prožíváš. Vždycky je mnohem snazší vědět, co a proč se děje, než vůbec nic nechápat. A vědět, že to je celé ve tvůj prospěch, že záměrem a cílem není tě děsit, trápit a trestat, ale osvobodit a vyléčit.

Důležitý je také způsob, jakým se s vnitřní bitvami, které s sebou náhrada starých názorů za nové nese, naučíš vyrovnávat. Jak se k nim budeš stavět, zda budeš mít tendence novému spíš vzdorovat anebo jeho přijetí podporovat. Správně je samozřejmě to druhé, protože čím víc posílíš nové, správné postoje, tím efektivněji a snáz to staré podlehne, vzdá se a bude nahrazeno.

Umění se zbavovat iluzí tedy zahrnuje dva principy: pochopení, že kdykoli v tobě něco bouří, hádá se, zraňuje tě, přináší ti zármutek, bolest, přivádí tě k šílenství, je chyba v tobě samém, ve tvém pohledu na věc. Nikdy ti neubližuje nikdo jiný, přestože se to tak může často zdát (zhrzená láska, rozpad rodiny, vyhazov z práce...). Pravidlo zní: vždy hledej chybu ve svém způsobu vnímání a ve svém vztahu k sobě samému (máš se skutečně rád?).

Druhé pravidlo zní: jakmile zjistíš, v čem je „problém“, co tě zraňuje a proč, začni aktivně proces změny podporovat. Hledej soukromí a v něm podporuj nové pohledy na věc. Připomínej si je, piš si je, kresli, v duchu přeříkávej, medituj o nich. Dělej to aspoň chvíli denně, a brzy pocítíš, jak tvé nové postoje získávají navrch. Bude to proces, který nějaký čas trvá. Staré, zaběhnuté názory se hned nevzdají, budou se vracet. A právě tím, že se jim budeš aktivně stavět, se jich zbavíš.

Ještě jedna důležitá věc — taktická: kdykoli se staré názory budou chtít projevovat, započít vnitřní boj, chtít ti ubližovat, trápit tě, nebraň se jim. Nesnaž se s nimi bojovat. Ani před nimi neutíkej. Nechej je v sobě bouřit a při tom si připomínej (v duchu říkej, čti, piš) to, co víš, že je správně, to nové. Tím docílíš, že se nakonec to falešné, negativní, vzdá. Bitva dopadne dobře, ve tvůj prospěch, s minimálními ztrátami a újmami.

Umění důvěřovat

Desítka holí je karta odrážející projevy nedůvěry. Nedůvěřuješ-li přirozeným principům, které pohánějí celý Vesmír a jsou tvůrčími silami i motorem všech událostí, generuješ sám sobě stres a napětí.

Namísto abys nechával věcem volný průběh (protože to je to jediné, co od tebe potřebují k tomu, aby se vyvíjely jak si přeješ), snažíš se mít události neustále pod kontrolou. Vměšuješ se do nich, myslíš na ně a máš nutkání do nich aktivně zasahovat, přesvědčovat se, zda se vše vyvíjí jak má. Snažíš se věci řešit silou, manipulací, potlačováním, popoháněním, snažením se, vymýšlením, spekulováním.

Všechny tyto tendence odrážejí tvé vnitřní napětí, neklid, obavy. Energie procesů, kterých se myšlenkově účastníš neproudí volně, namísto toho ji sám zadržuješ, brzdíš její samovolný tok. A jen díky tomu se věci nevyvíjejí jak mají, zdržují, komplikují, nepřinášejí chtěné výsledky.

Uvědomíš-li si, že právě ty jsi jedinou brzdou i překážkou, můžeš se svou nedůvěrou začít pracovat a zbavit se jí. Postupně nahradit své stávající nepřirozené úhly pohledu na život a jeho fungování novými, bezstarostnými. Začít budeš muset u jádra, ze kterého to vše vychází — z nedostatku sebedůvěry. Z nepřirozeného pohledu na sebe samého. Když jej začneš zkoumat, někde tam nejspíš najdeš nedostatek lásky, něco, co se snažíš maskovat, skrývat před světem, zač se stydíš, cítíš to jako svoji nevýhodu vůči druhým, se kterými se snažíš měřit. Nechápeš, že lidé jsou navzájem neměřitelní. Že každý je jiný, každý má své silné i slabé stránky a že je to tak schválně a je to tak dobře. Hodnota člověka není v tom, co umí a neumí, jak vypadá, ale jen a jen v tom, do jaké míry sám sebe přirozeně vnímá, jaký má k sobě vztah.

Jen proto, že se nemáš dostatečně rád, se u sebe zaměřuješ hlavně na své zdánlivé nedostatky, díky čemuž se v porovnání s ostatními cítíš slabší, méněcenný. A stejným způsobem máš na druhých také tendenci hledat nedostatky a ty vyzdvihovat, kritizovat, komentovat, odsuzovat, nemít za ně lidi rád. Nechápeš, že tento pohled na svět ubližuje a tobě samotnému bere nejvíc. Se světem bojuješ, namísto aby sis jej užíval.

Z toho stejného důvodu — podvědomým bojováním se světem, s ostatními, s cizími lidmi — nedůvěřuješ, že se mohou věci vyvíjet příznivě samy, že pro svoji podporu a příznivý vývoj nic nepotřebují. Vidíš totiž v druhých (minimálně podvědomě) protivníky, se kterými máš tendenci soupeřit. Vidíš v nich konkurenty, nikoli spojence. Svého zkresleného pohledu na svět se můžeš zbavit a také to udělej. Tím se zbavíš veškerého stresu i strachu a najdeš cestu nejen sám k sobě, ale i ke všemu, co si přeješ mít a jak si přeješ žít. V souladu se všemi a se vším, bez jakéhokoli úsilí.

Umění překonávat vlastní strachy

Umění stavět se vlastním obavám a strachům vysvětluje roli našich myšlenek a přesvědčení na tvorbu svého života. Uplatňuje se zde základní princip tvoření, kdy myšlenky každého z nás přitahují svůj obsah do našeho života.

Na tomto pravidlu je potřeba pochopit jako fakt, není v tom ani špetka nadhledu, fantazie ani idealizace. Je to přesný fyzikální zákon, který platí vždy a každému.

Když si tuto skutečnost uvědomíš, snadno pochopíš, že samo o sobě neexistuje nic negativního. Vše, co negativně vnímáš nebo se o tom povídá a píše není nic jiného než výsledky myšlení a očekávání určitých lidí.

Svůj život si každý vytváříme sám právě svým myšlením. Pozitivním i negativním. Pozitivním myšlením si do života přivoláváme vše, co chceme, co je v souladu s našimi přáními vizemi a touhami, a negativními vše, co je s nimi v rozporu, co si nepřejeme, co nás brzdí, omezuje, co nám ubližuje.

Svůj život si tvoříme každý sám, nezávisle na okolí. V tom spočívá naše svoboda, soběstačnost, neomezenost, jen díky tomu může každý žít jak chce i mít vše, co chce. Stačí tomu přizpůsobit své myšlení, chápat jak mechanismus fungování a tvoření funguje.

Negativní očekávání vždy odrážejí nějakou iluzi, kterou v sobě nosíme. Nějaký falešný pohled na sebe nebo okolní svět. Takové iluzi neodpovídající skutečnosti se říká blok. Omezuje nás, ubližuje, probouzí v nás obavy a strach. Nevěříme si, máme pocit, že je něco složité, nad naše síly, nebo že nám ostatní v něčem chtějí bránit, že našemu záměru, touze stojí něco v cestě, že si něco nezasloužíme, že na něco nejsme dost dobří apod.

Nějaké bloky v sobě nosí každý. Někdo větší, někdo menší. A součástí života je umět se jich zbavovat. Dokud nechápeš, jak blok a tvé myšlenky fungují, těžko s tím něco moc naděláš. Můžeš naopak podléhat pocitům, že s tím nejde dělat nic a trápit se dál. Umění zbavovat se svých omezujících iluzí spočívá ve stavění se jim, svým strachům, neutíkat před nimi, ale naopak se s nimi (ideálně někde v klidu a soukromí) konfrontovat. Připustit si je k tělu, čelit jejich tlaku. Když to vydržíš, nakonec se vše samo vyjasní a negativní pocity a vize odezní, nahradí je jasný a optimistický pohled.

Jak je to možné? Je to proto, že strach je falešná iluze, tvé ego. A kromě něj v sobě každý zároveň nosíme i správný pohled. Jen je zastřený tím falešným, který se objeví jako první a my svému správnému pohledu nedovolíme, aby se projevil. Když ale svému strachu vydržíme „koukat do očí“, před jeho působením neutečeme, on se sám nakonec vzdá, protože jasný pohled z našeho nitra jej nakonec přemůže. Často se náš strach objeví po čase znovu. Bude už ale méně intenzivní. Celou jednoduchou proceduru tedy stačí zopakovat. A příště zase. A brzy už strach zmizí natrvalo, blok je pryč. V tomto tedy spočívá umění stavět se svým blokům i chuť to dělat.

Sedmička disků v každodenním životě

  • Co si o mně pomyslí? Tahle otázka v různých variantách běhá často lidem hlavou při představě, že mají někomu cizímu nebo nadřízenému sdělit něco, co sami považují za průšvih, nepřípustné, divné... Je to ale jejich vlastní úhel pohledu, většinou motivovaný nedostatkem sebevědomí (staví druhé nad sebe) anebo iluzí, že ostatním na vašem chování bude něco vadit, že vám nefandí, nepřejí, že jsou v opozici.
  • To je těžké, to nezvládnu! Bojíš se něčeho, předem to vzdáváš. Ovládá tě vidina, že bys musel překonat něco, čemu ses doteď vyhýbal, co ti nebylo příjemné, co tě staví do situací, které nerad řešíš. Všechny tyto situace jsou tvá setkání s vlastními bloky, nepřirozenými pohledy. Nikdo tě nenutí dělat, co tě nebaví, ale tady jde o něco jiného, o vyhýbání se něčemu, z čeho máš strach.
  • To bude katastrofa! Děsí tě vidina průšvihu, neúspěchu, bankrotu... V tvé hlavě se rodí a bují katastrofický scénář, protože jsi ztratil jasnost a důvěru v sebe. Každá situace má řešení a vše vždycky spěje ke zdárnému konci. Každé představy mají tendenci se automaticky samovolně plnit. Včetně těch negativních, i u nich platí zákon přitažlivosti. pravidlo, že vše přitahuje podobné. Negativní myšlenky přitahují další negativní myšlenky a ty přitahují odpovídající situace a reakce okolí. Kdykoli tě přepadne panika, je potřeba si najít klidné místo a tam se svým negativním představám postavit, nechat je zklidnit a počkat, až se samy objeví pozitivní myšlenky.
sobota 7. prosince 2013

Umění citové vyrovnanosti

Tak jako je všemu nejlíp, když je to v harmonii, platí to bez výjimky i pro naše city. Nejvyšším citem je láska, která když správně proudí, dokáže být přijímána i dávána, nic po nikom nechce, ani sama sebe nenechá zneužívat. A právě tuto citovou vyrovnanost, volně proudící lásku, vyjadřuje Čtyřka pohárů.

Citová nevyrovnanost často souvisí s problémem lásky k sobě samému. Pokud zažíváš její nedostatek, snažíš se jej kompenzovat okolím. Upneš se na někoho, vzhlížíš se v něm, vyžaduješ od něj lásku anebo to s láskou k němu přeháníš. A to je špatně, tím jej od sebe odháníš.

Chyba není nikdy v tom druhém, ten vždy pouze reaguje na to, co vůči němu sám vysíláš. Jakýkoli nátlak, přehánění, automaticky generuje podle zákona akce a reakce odtažení. Čím víc se pak snažíš k druhému přiblížit, tím víc on má tendenci se od tebe odvracet. Pochop, že je to zákon, který nezměníš.

Pokud k někomu cítíš přílišnou náklonnost, chybí ti víc než je zdrávo, cítíš se na někom citově závislý, je na místě hledat příčiny tvé nelásky k sobě samému. Prázdnotu, kterou v sobě nosíš a díky níž cítíš, že ti něco chybí. Něco na sobě nemáš rád. Totéž samozřejmě platí i naopak, když někdo projevuje nepřiměřené city vůči tobě. Nejde o to se na něj zlobit, jde o to pochopit, že důvodem je nějaký jeho vlastní blok, který si musí (on sám) vyřešit.

Opatrnost v citech vyžadují i stavy čerstvé zamilovanosti. Tam hrozí, že může snadno dojít k porušení rovnováhy, kdy jeden z partnerů začne chtít víc než je zdrávo. Aby vztah fungoval, musí být vždy udržována rovnováha, kdy vzájemná vazba i svoboda jsou v rovnováze. Jen tehdy láska volně proudí. Jakmile začneš na druhého tlačit, snažit se jej vlastnit, omezovat, vyčítat mu, ztrácíš svoji přitažlivost a odháníš jej od sebe. Žádný vztah nikdy neslepíš snahou ani silou. Vše drží pohromadě jedině harmonií. Musíš být stejně ochoten přijímat i dávat.

Čtyřka pohárů v každodenním životě

  • Miláčku, nemůžu bez tebe žít! To máš teda pech, dalo by se říct trochu cynicky, ale je to tak. Pokud člověk cítí, že mu ten druhý chybí, kdykoli je chvíli někde pryč, je to známka citové závislosti. A tu je potřeba řešit, hledat lásku k sobě, zkoumat sebepřijetí daného člověka, jeho vztak k sobě samému.
  • Já se tolik snažím, a ty jsi na mě taková! Tak se přestaň snažit. Přestaň vyvíjet snahu, která není ničím jiným než usilováním, nátlakem. Pamatuj, že vše funguje jedině s nulovým úsilím. Usilování znamená nedostatek sebedůvěry, pocit, že takový, jaký jsi nejsi dost dobrý. Pak se snažíš tento falešný pocit kompenzovat snahou se zalíbit. Tak právě toho pocitu se zbav.