Život je střídání 3 typů situací

Život je triviální, pokud se jej naučíš vnímat principiálně. Až pak mu budeš i rozumět a budeš schopný jej žít, jak si přeješ.

V principu existují pouhé 3 typy situací, které se celý život neustále střídají. Nic víc. A pro každý tento typ existuje jediný správný způsob prožití. Naučíš-li se těmto třem způsobům, zužitkuješ každý prožitek ve svůj prospěch. Každý okamžik života tě bude naplňovat, bavit a budeš se přibližovat rovnou ke svému cíli.

Naučíš se chápat, že ti nikdy nic nehrozí, že vším se máš bavit. Že život je úžasná hra, ve které vždy jde jen o dění v tvém vnitřním, myšlenkovém světě.

Pochopíš-li předchozí odstavec, pochopíš také to, že ideálním způsobem správného prožívání je ve vhodný okamžik oddělit svůj vnitřní svět od toho vnějšího — rozpojit je na čas od sebe, vyřešit dění uvnitř, a pak se zase do vnějšího světa vrátit.

Každou situaci jde prožít s radostí

Život je o radosti. Existují-li tedy 3 typy situací, existují i 3 typy radostí. Každý typ situace má svou vlastní formu radosti, kterou prožiješ tehdy, umíš-li se na daný typ situace správně dívat. Pokud to neumíš, prožiješ něco jiného — smutek, stud, hněv, strach... ale také třeba delirium.

Cílem je přirozené vnímání

Čím lépe hře zvané život rozumíš, tím přirozeněji každodenní dění vnímáš a tím lépe si je dokážeš užívat. Každá situace ve skutečnosti učí přirozenému vnímání. To je takové, kdy ve všem vidíš lásku, na vše tedy s láskou reaguješ a ke všemu se vždy s láskou chováš. Jinými slovy — kdy zůstáváš v klidu, protože jsi schopen vidět realitu (dobro a lásku).

K přirozenému vnímání patří i vědomí, že na nic nejsi sám, že existují vesmírné síly, které tě neustále ve všem podporují. Jsou ti neustále k dispozici, poslouchají tvé myšlenky a každý tvůj záměr automaticky organizují směrem k jeho naplnění.

Chápěš-li obě složky přirozeného vnímání = vše je láska + každý můj záměr se sám uskutečňuje, dokážeš žít v klidu. Víš, že ti nikdo a nic v ničem nebrání, že si dokážeš žít jak chceš, protože stačí myslet v souladu s tím, co chceš žít.

Tím se opět dostáváme k tvému vnitřnímu světu, k tvým myšlenkám, představám a očekáváním. Právě ony pohánějí celý Vesmír, který na ně poslušně reaguje a tvoří jejich obsah. Stačí se tedy naučit se svými myšlenkami správně nakládat a můžeš mít, co chceš a jak to chceš.

Aby byla zábava...

Aby byla ve Vesmíru zábava, není hraní téhle hry jen tak. Její pravidla jsou sice jednoduchá, ale dodržovat je jednoduché není. Brání nám v tom naše podvědomé bloky. Každý nějaké máme, každý se na něco díváme nepřirozeně a právě tím sami sebe omezujeme nebo si přivozujeme negativní emoce a prožitky. Což je ale d-o-b-ř-e. Hned vysvětlím.

Dobře je to proto, že život má být zábavný. A součástí (zdrojem) zábavy je sebepřekonávání. Jedině ono ti dodává pocit vlastní síly, sebevědomí, sebehodnoty, jedině ono tě naplňuje sebeláskou. Pokud by ses neměl v čem překonávat, kdyby pro tebe bylo vše rutinou, přišla by věčná nuda.

Abychom to celé správně pochopili, pojďme na to kouknout s pomocí schématu. Najdeme v něm i návod, jak hru zvanou život nejlíp hrát. Každý typ situací v sobě totiž nese skrytý fígl, který je potřeba prokouknout:

 Typ1 

První typ situací je ve schématu zobrazen žlutě. Je to právě ten typ, kdy člověk zdolává nějakou výzvu (něco řeší, zpracovává vnitřní neklid). V mé cyklistické hantýrce často přirovnávám tento typ situace k jízdě cyklisty do kopce. A vždy hned říkám — uvědomte si, že cyklista se kopce nebojí. On se jím baví, přestože maká, bolí jej nohy, potí se a funí. To jen necyklisté mají z kopců strach a snaží se jim vyhýbat.

Stejně to funguje i v životě. Naučíš-li se vyhýbat výzvám, nikdy nezažiješ co ti, kdo je přijímají a zdolávají. Nezažiješ nikdy pocit vlastní síly, sebeúcty, sebevědomí, sebehodnoty, radosti ze svých schopností, z toho, žes něco dokázal. A právě proto ti tohle vše bude v životě chybět. Nebudeš šťastný a marně budeš hledat příčinu. Štěstí začneš hledat někde okolo, v něčem jiném než sám v sobě. Jenže ono nikde okolo neexistuje, tudíž jej nikde nenajdeš. Je v tobě a jeho zdroj je právě a jedině ve zdolávání výzev.

Červeně je pod každým typem situace vyznačen " zakopaný pes ", tajemství daného typu situace. V prvním případě to je tedy strach z výzvy, podlehnutí obavám, že mi něco hrozí, že se něco kazí, že prožívám něco špatného, že budu trpět, že budu mít něčeho nedostatek, že o něco přijdu... To vše jsou jen iluze. Nesprávné pohledy na život, na sebe, na svět. Které se uskuteční pouze tehdy, když jim podlehnu, když jim uvěřím.

Žádné nedostatky ani problémy neexistují, pokud je sám neočekáváš. Pokud se nebojíš, že přijdou. Musíš chápat, že svět se automaticky stará, abys měl všeho dost, tolik, kolik chceš a potřebuješ. Stačí to tak chtít mít a umět této své vizi věřit. Jsi automaticky podporovaný úplně ve všem, stará se o to tvůj věčný parťák Vesmír. Mít všeho dost vůbec není tvá starost, ale jeho. Na tobě je se o to jen nestrachovat. Což je často předmětem právě situací tohoto typu.

Každá situace budí nějaké zdání. A jak už jsem psal — je to hra. Hra na to, jestli onomu vnějšímu zdání podlehneš. Kdo pravidla nezná nebo hrát teprve začíná, podlehne snadno. Kdo už ví, že jde pouze o situaci "typ č. 1", ten už jen tak nepodlehne. Ano, zdání v něm vyvolá jisté vnitřní tlaky, podobně jako cyklista, když začne šlapat do kopce, cítí tlaky ve svalech. Jenže jde o to...

Jenže jde jen o to tyhle tlaky ustát. Nepodlehnout jejich vlivu. Situace budí zdání, které se tě snaží oklamat. Našeptává ti ty nejčernější představy. A ty máš jen nechat na sebe tlaky působit, neuhnout před nimi, dokud klamné zdání neprohlédneš. K onomu prozření dojde vždy samo, ta hra je úplně jednoduchá, vyžaduje od tebe pouze odvahu neuhnout a vydržet tlak.

Říkávám tomuto principu "bubáci". A každému, koho tuhle hru učím hrát vysvětluji, že bubák je jeho největší kamarád. Že si s ním hraje, aby jej život bavil a aby si mohl sám ze sebe dělat radost. Bubák je vlastně smajlík, kterého si zavolal Vesmír a řekl mu: 

"Heleď, smajlíku, nasadíš si tuhle masku a až řeknu "teď", ukážeš se v ní Františkovi."

"A proč mi dáváš zrovna masku finančního průšvihu?"

"Protože František chce být bohatý."

"Co to s tím má společného?" ptá se smajlík.

"Musí se přestat bát, že přijde o peníze."

"A to se naučí tím, že ho vystraším v přestrojení za bankrot?"

"Přesně tak. Jinak to ani nejde."

"Nechápu." kroutí hlavou zmatený smajlík.

"Jedině, když se svému strachu budeš dívat dostatečně dlouho do očí, přestaneš se bát."

"Aha, takže Františkovi nic nehrozí, já ho jdu jen zbavit jeho iluze?"

"Jo,"

"Tak to je dobrý!"

"To bych řekl, jsem to taky sám vymyslel." uzavře debatu Vesmír.

Takže takto to je v situaci typu 1 vždycky. Přiletí kámoš smajlík v přestrojení za něco, čeho se bojíš. A dělá na tebe bu-bu-bu, ale ne proto, abys jeho strašení podlehl, ale aby sis udělal radost tím, že před ním neutečeš a tím zároveň svůj strach (podvědomý blok) spálíš.

 Typ 2 

V situacích druhého typu je situace snadnější. Jsou to situace, kdy si užíváš, odměňuješ se (třeba poté, cos ustál převlečeného smajlíka). Oslavy a odměny jsou nedílnou součástí života a mají v něm své pevné místo. Bez nich by neměl život smysl. Cyklohantýrkou jsou to chvíle, kdy jede cyklista z kopce (do kterého předtím vyšlápnul). Kolo jede samo, cyklista si užívá, odměňuje se za to, že si máknul. Dá si k tomu ještě kofolu nebo pivo, udělá si radost, oslaví svůj triumf a třeba i koupí nové pneumatiky.

I tento typ situací má svého zakopaného psa. Ten spočívá v tom, kdy člověk začne v užívání si, oslavách a nákupech vidět radost a smysl života. Ani jedno zde ale není. Obojí je v situacích typu 1. Kdo podlehne klamu a začne vyhledávat oslavy a požitky, padne do závislosti. Na lidech, partnerovi, penězích, majetku, alkoholu, cigaretách, jídle, drogách, sexu, automatech, hazardu... Začne žít prázdný život, jemuž chybí náplň a náboj.

Tomuto vesměs propadají lidé, kteří si neumí užívat situace typu 1. Kteří se bojí výzev, důsledkem čehož se cítí prázdní a bezcenní, a svou prázdnotu bláhově zkoušejí ucpat požitkářstvím. Okolo vidí větší hodnoty než v sobě. Stanou se na něčem závislí, začnou vidět štěstí v něčem okolo a začnou se za tím honit a tím sami sebe psychicky, citově i fyzicky deptat. Takže pozor na to. Každý správný cyklista ví, že žádný výlet, kdy se jede pořád z kopce, za nic nestojí. O tom cyklistika není.

Existují i ti, kdo v oslavách, nakupování a životních radostech vidí něco špatného. Asketové. Ale mýlí se. Jsou opačným extrémem požitkářů. Nic na světě není samo o sobě špatné, pokud se to užívá ve správných mezích. Jde jen o to ony správné meze udržet a nesklouznout k již zmiňované závislosti, iluzi, kdy v tom hledám štěstí nebo jsem jen líný něco aktivně dělat.

 Typ 3 

Posledním typem situací a radostí jsou odpočinky = období či chvíle, kdy se nic neděje. Odpočinek je — podobně jako zábava v předchozím případě — nutnou součástí života. Tělo i mysl potřebuje odpočinout, nabrat znovu energii, aby si člověk mohl užívat další výzvy i odměny. Bez dostatečného odpočinku dochází k přetěžování, ztrátě výkonnosti, kolapsu.

Období vyhrazené pro odpočinek v sobě rovněž nese zakopaného psa. Mnozí odpočívat nedokážou, protože jejich hlava (podvědomé bloky) je neustále nutí něco dělat, nad něčím přemýšlet, něco řešit. Workoholici, ustrašenci a jim podobní trpí poruchou vnímání, protože si myslí, že když se nic neděje, je něco špatně. Že to je stagnace, že se jejich firma nevyvíjí, neprodukuje, upadá, hrozí krach... 

To vše je ale nejen omyl, ale dokonce pravý opak pravdy. A my už víme proč, jen to teď připomenu. Vše, co si přeješ, uskutečňuješ nikoli sám, ale společně s Vesmírem. Ty jsi autorem vizí cílů, které si chceš splnit. Ale nejsi jejich vykonavatelem! Tím je Vesmír (viz seriál Ředitelem zeměkoule... zde na Blogu). To on organizuje a vymýšlí způsoby, jak tvé cíle plnit co nejjednodušeji a s dokonalými výsledky. Ty nic z toho nedokážeš.

Kdo ale o své spolupráci s Vesmírem neví, má pocit, že je na všechno sám a musí pořád makat. Ten nejen žije v iluzi a deptá se, ale jde i sám proti sobě, svým záměrům. Snaží se dělat Vesmírovu práci, což nejde, je to kontraproduktivní.

K tomu, aby se tvé záměry správně vyvíjely, potřebují, abys odvedl jen svou část práce a poté vše pustil z hlavy a nechal Vesmír v klidu zorganizovat další fázi. Musíš tedy umět žít bezstarostně a dělat jen to, co dělat máš. A to je co? To je jen zpracovávat situace, které si tě samy najdou. protože ony si tě nencházejí náhodou, za tím stojí Vesmír, který vymyslel ideální cestu dál a poslal ti situaci, kterou máš jen správně zpracovat (situaci typu 1). A co jinak? Jinak máš volno, dělej si, co chceš.

Co s tím má společného Tarot?

Tarot je úžasný nástroj, kámoš a pomocník. Kromě jiného ti v každé situaci dokáže správně poradit. Stačí se zeptat "Co si teď mám uvědomit?" nebo třeba "Co se teď ve mně děje?" a vytáhnout kartu. Vesmír zajistí, že si vždy vytáhneš tu, na které je správná odpověď.

Jak si můžeš vždy vytáhnout správnou kartu?

Jednoduše. Tarot je ucelený soubor karet, které popisují všechny možné stavy mysli, které člověk dokáže prožívat. Na každý okamžik života tudíž existuje karta, protože lidská mysl mezi těmito možnými stavy neustále přepíná. Jsi-li v situaci, která ti je výzvou, kdy se v tobě honí pochybnosti, strachy, divné představy neúspěchu apod., stačí si vytáhnout kartu a hned si uvědomíš, jaké iluzi právě podléháš a jak to ve skutečnosti je.

To je nesmírně cenné, protože tě to udržuje na správné cestě, Tarot tě nenechá podlehnout iluzi a uchýlit se k něčemu, čeho bys pak litoval, čím by sis ublížil. Stačí si zvyknout Tarot v každodenních situacích používat a nemusíš se už nikdy ničeho obávat.

A to je o mechanismu života nebo chceš-li o hře zvané život vše. Takto dokážeš nejen spokojeně žít, ale plnit si všechny své sny. Bezstarostně, efektivně a nezávisle.

Jak žít spokojeně a efektivně

Klepnutím na obrázek jej zvětšíš

Jedním ze stěžejních úkolů vesmírného šampióna je odnaučit se honit, usilovat a stresovat obavami. Žít pocitem, že je neustále potřeba se o něco snažit, že výsledek je přímo úměrný úsilí, které k jeho dosažení vynakládám.

Pro řadu lidí je představa životní pohody synonymem pro flákání. Nadřízený honí a kontroluje podřízené, podnikatel honí sám sebe... Za zbytečným úsilím a honěním se stojí iluze, že jsem panáček, který když jen tak stojí, sedí, leží, chodí, nic nedělá. Říká se tomu "iluze oddělenosti", kdy vnímám sebe, lidi a svět jako množinu navzájem oddělených objektů. Vinou této iluze si pak člověk myslí, že když zrovna nic nedělá, jeho život se nikam neposouvá, jeho plány, záležitosti, touhy a potřeby stagnují, že život stojí.

Ve skutečnosti ale svět nikdy nestojí ani stát nemůže. Vše se neustále mění a děje se tak automaticky. Svět je nastaven, aby se neustále automaticky měnil, každý jeho bod je pořád v nerovnovážném stavu.

Máš nekonečno možností

V nerovnovážném stavu čeká každý bod Vesmíru na impuls, který jeho stav změní, který udá trend jeho změny. Tím, kdo trend vývoje udává, je člověk. Svými myšlenkami. A má nekonečno možností, jakou změnu se rozhodne nastolit. Je jen na něm, co si zvolí a právě vědomá volba je to, co se má člověk co nejlépe naučit. Volba je vždy na každém z nás, a proto je potřeba právě v umění vědomě volit vidět nástroj, který udává efektivitu, s jakou ke svým cílům půjdeš.

Každý člověk volí přesně podle toho, jak vnímá. Je to logické a jinak to ani nejde. Různě vnímající lidé tedy volí různé nástroje a často tyto nástroje volí i nevědomě. Pod vlivem emocí. Iluzí. Cílem vesmírného šampióna je naučit se volit co nejlépe a vědomě. Má se ptát sám sebe:

"Jaké je nejlepší vnímání?". 
A odpověď zní: "Přirozené." 
"A co to znamená přirozené?" 
"Takové, kdy vnímáš svět i sebe reálně, nepodléháš iluzím."
"Co znamená vnímat reálně?"
"Vidět podstatu svou i podstatu světa, ne to, jak se ty i svět jevíte navenek."
"A jaká je podstata moje a světa?"
"Ty jsi vysílač informací, představ. A svět je prostředí, které na tvé představy reaguje — plní ti je, odráží. Vše máš přesně tak, jak si představuješ, vše se k tobě i chová tak, jak čekáš."
"Takže musím neustále vysílat své představy?"
"Nemusíš, ty to děláš automaticky."
"Myslíš tak, že o tom ani nevím?"
"Přesně tak, dělá to tvé podvědomí. Bez přestání všechny tvé představy vysílá a svět na ně neustále reaguje. Takto — úplně automaticky — vzniká a vyvíjí se tvůj život a vše, co je jeho součástí." 
"Takže prožívám jen své vlastní představy, nic jiného?"
"Přesně tak. Svět je jen zrcadlem tvého nitra, tvého podvědomí. Jak tam máš vše nastaveno, tak to prožíváš."
"A mohu s tím něco dělat, nebo to tak mám nastaveno napořád?"
"Můžeš s tím dělat úplně cokoli. A svět se každé změně automaticky přizpůsobí."
"Nemusím se tedy starat o nic venku, stačí změnit svou představu a změním svůj život."
"Ano. Takto si můžeš vytvořit přesně takový život, jaký chceš."

Toto je realita. kdo ji pozná, má možnost se podle ní naučit uvažovat. Čím víc mu to půjde, tím jednodušeji a klidněji bude žít. I efektivněji. Uvědomí si, že to, co dříve dělával mechanicky, jde jednoduše přitáhnout. Že strategie, které dříve vymýšlel, vůbec vymýšlet nemusí. Že stačí myslet jen na výsledek a vše ostatní se samo organizuje a vše, co k jeho dosažení potřebuje, k němu bude samo přicházet.

Jak funguje realita

Přírodní či vesmírné zákony, zákony neviditelného světa představ, můžeme nazvat zákony reality. Neviditelný svět je onou realitou, jelikož v něm vše vzniká. My to pak jen vnímáme ve fyzické podobě formou prožitků. Umění žít podle přírodních zákonů znamená fungovat v souladu s nimi. Dělat jen to, co má smysl a nefušovat do ničeho, co smysl nemá. Vědět, že vše funguje samovolně mnohem líp. Jde o to pochopit svou roli v procesu tvoření života a této role se potom zhostit a hrát pouze ji. Chápat, že má role spočívá v přikazování (nebo možná použijeme méně invazivní termín žádání) Vesmíru, co si přeješ žít. A tím to hasne. Vesmír už sám reaguje a posílá ti přímo do cesty buď rovnou výsledky, anebo to, co tě k nim nejrychlejší cestou vede, posouvá.

Je nesmysl, abys sám vymýšlel jak to udělat líp, jak něco zaonačit, obejít, urychlit, popohnat, postrčit... Tohle vše jsou naopak brzdy. Fušuješ do dokonale rozjetého a zorganiozovaného procesu, na kterém celý Vesmír spolupracuje a narušuješ to naivním hledáním vlastní, rádoby lepší cesty. Usiluješ a tím vše jen kazíš, generuješ v dokonalém systému zmatek.

Přesně toto ale lidé často dělají, denně tomu věnují svou energii, čas, úsilí, nervy. A dělají to jen proto, že vnímají sebe i svět jinak. Žijí iluzí o sobě samých a svém fungování. I iluzí o světě a jeho fungování. Nevědí, že jsou s celým Vesmírem neustále spojeni, a celý Vesmír pro ně neustále automaticky pracuje. Jemu ani nic jiného nezbývá, je tak nastavený. A na to, abys s Vesmírem spolupracoval, se potřebuješ odnaučit mu kazit jeho nepřetržitou práci. Ona je skutečně nepřetržitá, protože na každý tvůj záměr se okamžitě reaguje, vše se hned organizuje, synchronizuje, výsledek je na cestě k tobě.

Jak žít podle zákonů reality

Podle zákonů reality žiješ tak, že plníš svou roli, která spočívá ve dvou úkolech:

1. Vědomě a pravidelně pěstuješ své představy, své vyzařování. Uvědomuješ si, co si přeješ, co je pro tebe důležité, v čem vidíš hodnoty, jak a kde chceš žít. Tím své představy pěstuješ a rozvíjíš. Věnuješ jim čas. Tím je nejen vyzařuješ, ale zároveň je ukládáš do svého podvědomí, aby se staly tvým vyzařováním trvalým. Abys tak už potom žil úplně automaticky a mohl své představy dál rozvíjet a svůj život obohacovat.
2. Ve zbytku času s klidem děláš, co chceš, co tě baví a jsi připravený přijmout to, co k tobě samo přijde. Důležité je ono "přijmout", protože ať přijde cokoli, je to dobře a v souladu s tvojí vizí. Řada lidí rozlišuje situace na dobré a nedobré. Ale žádné nedobré neexistují. To je jen klam. Když od tebe odejde zákazník, není to žádná nemilá věc, pouze projev, že už spolu dál nejste kompatibilní. A že jej přijde nahradit jiný, se kterým budete fingovat v pohodě. Stejně to je s životními partnery. Je iluze si myslet, že ode mě odešel někdo, komu je se mnou dobře. Proč by to dělal? Odejde jen ten, kdo má jiné představy a cíle než ty a proto nemá smysl se jej silou držet. To nemůže fungovat ani přinášet štěstí. Odchod partnera je jen nutná podmínka, aby přišel nový, kompatibilní, se kterým skutečně to, co si přeješ, budeš i žít. Čili něco pustit, ať je to cokoli, není žádná nepříjemnost, ale cesta k tvému cíli. Nic k tobě nechodí náhodně, ale vždy a jedině na zavolání. Úplně vše je reakce na mé vlastní úvahy a záměry. Proto nemá smysl se zneklidňovat tím, co se momentálně děje, stačí vědět, že to je vždy správně.
3. Rozhoduješ se vždy vědomě. V nečekaných situacích, které k tobě samy chodí, se vždy snažíš o vědomou volbu. O nepodlehnutí emocím a zdáním, o rozhodování v afektu. Znamená to nechat nejdřív emoce vyvolané iluzí zklidnit a až poté rozhodnout s nadhledem.

V uvedených bodech zcela absentují starosti, usilování, pochyby, obavy. Je to proto, že to vše jsou iluze, důsledky nereálného vnímání světa. Každý si je přivozujeme jen tím, že vidíme něco, co je ve skutečnosti jiné. Že si o něčem myslíme, že to funguje jinak, než jak to funguje. Že vnímáme negativně něco, co nám ve skutečnosti slouží. Že žijeme představou, že nás život nepodoporuje, že o něco přicházíme, že nám něco hrozí. I že když zrovna sedíme doma na židli, nic se neděje, že musíme pořád někam běhat a honit se za výsledky.

Důležitým slovem v nadpisku obrázku na začátku článku je "spokojené" nicnedělání. Protože právě ony pocity, které vyzařuješ, jsou nositelem toho, co přijde. Právě ony představují tvá očekávání, udávají trend změny. Neděláš-li nic, ale těšíš se na to, co přijde, přijde ti to, nač se těšíš. Nejde to ani jinak, je to zákon. Když se snažíš sebevíc, ale obáváš se toho, co přijde, přijde to, čeho se obáváš. To je tentýž zákon a nemůže to jinak být. Nedělat nic s radostí a těšením se na to nejlepší můžeš díky tomu, že víš, jak funguješ ty i svět. Pak nepropadáš obavám, protože nevěříš na náhody. Víš, že výsledek vždy odpovídá tvé představě o něm. Tudíž se na svou představu spoléháš, užíváš si ji a víš, že to je vše, co máš pro její splnění ve chvílích, kdy se "nic neděje" dělat.

* * * * * 

Líbil se článek? Nelíbil? Pomohl? Nepomohl? Ohodnoť jej prosím jako ve škole 1 až 5.
Máš-li dotaz nebo názor, napiš jej do komentáře.

Jak vypadá cesta k životu svých snů

Klepnutím na obrázek jej zvětšíš

Cesta k umění žít podle svých představ má jasnou šablonu, přesný průběh, vývojové fáze. Dnešním článkem celý tento proces popíšu. Pro lepší pochopení ale začneme naším cílem, koncovým stavem.

Cíl: dokázat myslet jen na to, co chci

Takto zní celá definice úspěšného života, v tom je celý vtip či mistrovství. Toto jediné když dokážeš, žiješ neomezený život svých snů. Je to tedy zároveň cíl osobního rozvoje, cíl všech cílů. Vypadá jednoduše, ale tím klame. Je pro každého dosažitelný, ale vyžaduje to trpělivost. A samozřejmě — vědět, jak na to. Know-how. Dokázat myslet nač chci, ve skutečnosti znamená:

Dokázat myslet jen nač chci — za všech okolností

Tady už se rýsuje potenciální jádro pudla. Dokázat myslet, nač chci, když se nic neděje, je jednoduché. Jenže ono se každou chvíli něco odehraje. Tedy jen zdánlivě, ale netrénovaný člověk to neví. On to vidí jinak. Okolnosti totiž klamou, budí zdání, kterým netrénovaný člověk podléhá. Dělají si s ním, co chtějí. Právě tyto klamy je potřeba překonat. To je onen pudl.

Okolnosti provokují, budí mylné dojmy

V každodenních situacích vidíš často něco jiného, než co se skutečně děje. Vnímáš je nepřirozeně. Přisuzuješ jim jiný význam, než jaký skutečně mají. A právě to tě rozrušuje, jelikož vidíš něco jiného, než co skutečně vidíš a pak i  reaguješ jinak, než máš. A právě tím, jak reaguješ, vypouštíš jiné myšlenky než na to, co si přeješ. Prožívaný sebeklam v tobě probouzí strach, smutek, žal, hněv, stud, nejistotu, bolest, potřebu se chránit, bojovat, utíkat, kombinovat, podmiňovat, spekulovat, vymýšlet okliky, hádat se, handrkovat, usilovat, žárlit, honit se, cítit se závislý, stresovat se... 

Přestáváš žít skutečnost, ale vlastní fantazii

Realita jde díky podléhání iluzím stranou, a ty namísto ní začínáš žít svůj vlastní film, který si sám režíruješ. Sám vymýšlíš děj, zápletky a dramata. Překážky i nepřátele. Problémy i komplikace. Žiješ pod vlivem vlastních myšlenkových výplodů a konstrukcí. Jen o tom vůbec nemáš tušení. Tvůj život se z větší či menší části stává fikcí.

Pochopením pravidel se začíná karta obracet

Dozvíš-li se pravidla této důmyslné hry klamů, dostáváš se do role hráče vědomého. Nikoli však — jak brzy zjistíš — úspěšného. Začíná druhá úroveň této hry, v níž se musíš naučit podle nových pravidel automaticky uvažovat. Což se bije s tím, jak jsi uvažovat zvyklý. Přestaneš bojovat se světem a začneš bojovat sám se sebou. Změní se jen to, že už víš, že jsi autorem i hlavním hrdinou, že žádné nepřátele nemáš, že si vše tvoříš sám svými úvahami. Ale přestože toto všechno už víš, stále tě tvé vlastní myšlenky vyvedou nejdřív z klidu, aby sis až pak uvědomil, že jsi opět naletěl iluzi. Zjistíš, že pochopením pravidel nemáš vyhráno, že máš teprve správně našlápnuto.

Hop na špek!

Vědomí, že už pravidla znáš, v tobě budí iluzi, že už umíš hru hrát. I této iluzi zákonitě podlehneš. Jenže se začne ukazovat, že neumíš. Že stejně vždy naletíš. Naletíš, a až o něco později si své skočení na špek uvědomíš. Ale příště — říkáš si — příště už nenaletím! Jenže naletíš zas. A zas.

Cesta je cíl

Postupně ti dochází, že přestože pořád skáčeš na špek, je to jediný způsob, jak se to odnaučit. Chápeš, že tě čeká cesta. Cesta nabízených zkoušek. A každá cesta, aby měla smysl, musí bavit. Přestáváš tedy situacím, kdy skočíš na špek, říkat problémy. Začneš jim říkat výzvy. To je první krok k zábavě. Ještě ale zbývá druhý. Bavit se zdoláváním výzvy.

Dělám, co mě znepokojuje

Pochopíš, že vše, co tě doposud znepokojovalo, je přesně tím, v čem si máš najít zalíbení, radost. Ale jak? Brzy ti to dojde: naučíš se na to dívat přesně naopak. Aha! Strach je můj kámoš! A taky že ano. Máš vyhráno, protože až zase přiletí bubák nahánět strach, ty namísto obvyklého úprku bojim-bojim zaujmeš postoj tohle-na-mě-už-neplatí. Tím bubáka zaskočíš, to totiž nečekal, není na to zvyklý. Ale nevzdá se hned. Strašení jej baví, takže bude zkoušet dál dělat své bu-bu-bu, dokonce to zkusí o něco silněji. Čeká, že to zabere. Ale stane se opak toho, co čekal. Slyší od tebe jenom: "To je skutečně všechno? Nic lepšího tam na mě nemáš?" Bubák je zmatený. A co víc, strašil, co to šlo a docházejí mu síly. Z posledních sil to ještě zkusí, ale to už sám cítí, že je čas zmizet, že už tu nemá co dělat.

Strach našel svůj protipól

Strachy postupně mizí, z bubáků se stává vítané zpestření dne, časem rutina. Bubáci pomalu přestávají přilétat úplně, protože i oni cítí, že tady už si moc zábavy neužijí. Co se to s tebou stalo? Zbavuješ se iluzí a tím začínáš vidět svět přirozeně. Bez bubáků. Ve všem se učíš vidět lásku a nic jiného. Každou situaci vnímáš stejně — jako své dobro. Je jedno, jestli od tebe někdo odejde nebo přijde, jestli se něco někde zadrhne. Neřešíš to, víš, že tak, jak to je, je to pro tebe dobře. Přestáváš každodenní situace řešit a myšlenkami rozebírat co a proč a proč ne. Víš, že to vůbec nemáš řešit, že máš jen vědět, že to je je vždy správně. Že nemáš zkoušet život řídit a vymýšlet, jak a kudy se bude ubírat, ale že se máš nechat životem vést za svými cíli.

Jediné, co tedy v hlavě nosíš, jsou vize svých cílů, ke kterým tě pak život zcela automaticky vede. Chápeš svou roli v životě. jsi zadavatel cílů, a tím tvá aktivní role končí. O vše ostatní se už stará život úplně sám, vše organizuje a posílá ti do cesty situace a osoby, které tě k tvým cílům dovedou tou nejkratší a nejrychlejší cestou, cestou samovolnosti.

Životní pohoda

Na své cestě k umění neomezené tvorby svého života jsi spálil všechno haraburdí, kterým jsi životní realitu v minulosti zaházel a pak si tím život komplikoval. Našel jsi rovněž největší hodnotu sám v sobě, protože jsi pochopil, že jsi nejen příjemcem, ale i zdrojem všeho, co do tvého života proudí, protože život jen reaguje na to, co ty sám vysíláš. Že jen tvé myšlenky řídí, co mít budeš, jaké to mít budeš i kolik toho mít budeš. Nastavil jsi všechny své pohledy na správný úhel. Cítíš bezvýhradnou lásku k sobě a díky tomu to samé cítíš i ke všem ostatním. Už tě ani nenapadne v někom vidět soupeře, konkurenty, ubližovače...

V pohodě usínáš, s chutí se probouzíš, děláš jen co tě baví a dostáváš od života vše, co chceš i potřebuješ. Žiješ teď a tady, nic tvé myšlenky nenutí běhat dopředu ani dozadu v obavách či touze vymýšlet, jak dosáhnout toho či onoho. Žiješ jen tím, že vše, co k tobě samo přichází, hned a správně zpracováváš. Tím udržuješ přirozený tok. Přesně takto se žít má — myslet jen na své cíle, těšit se na jejich splnění a co přijde, hned vyřešit. Zbytek je automatický proces.

Osobní rozvoj chronologicky

1. Startovacím bodem osobního rozvoje je pochopení, že si celý život sám řídíš, že úplně vše závisí jen na tobě.
2. Nejsi žádný panáček. To je první, co je pak třeba pochopit. Přestat se vnímat jako panáčka, který je izolovaný od okolí a vystaven jeho vlivům. Musíš změnit pohled na sebe a způsob, jakým funguješ. Ve skutečnosti jsi vysílačem myšlenek, které od tebe létají do Vesmíru, a ten na ně pouze pasivně reaguje — posílá ti zpět jejich obraz ve formě všeho, co prožíváš a jaké to v životě máš.
3. Celý život si řídíš na dálku. Jsi s celým Vesmírem neustále propojený. Svými myšlenkami řídíš úplně vše, co ti do života chodí i nechodí, koho potkáváš, jak se k tobě lidé chovají, jaké situace denně prožíváš, jak ti co funguje, jak se každá událost v tvém životě vyvíjí i jak dopadne. To vše závisí jen na tom, jak o tom ty sám uvažuješ. Je v tom dokonalý pořádek, neexistují žádné výjimky ani jich nijak nelze dosáhnout. 
4. Pracuješ vědomě a cíleně s myšlenkami. Od chvíle, kdy pochopíš, čím jediným je tvůj život řízen, začneš se aktivně zabývat svými myšlenkami. Uvědomovat si, co vlastně vysíláš a spojovat si to s tím, co prožíváš. Začínáš si uvědomovat do té doby skryté vazby. Ve svých myšlenkách nacházíš skutečné příčiny všeho, co se ti děje. Rozvíjíš, ty, které ti slouží a měníš ty, kterými se omezuješ, brzdíš nebo si dokonce ubližuješ.
5. Ochotně procházíš procesem sebezměny. Využíváš každodenních situací pro svůj rozvoj. Zaměřuješ se na vše, co tě vyvádí z klidu, protože chápeš, že právě tam jsou tvé bloky, iluze, nesprávné úhly pohledu, zdroje strachů i všech ostatních negativních pocitů i prožitků — zdroje myšlenek na to, co si nepřeješ.
6. Každou situaci, která tě vyvede z klidu, okamžitě zpracováváš. Chápeš, že to je trénink, který ti přišel nikoli náhodou, ale na tvou vlastní žádost. Na tvé rozhodnutí se vyčistit. A že jde o trénink po všech stránkách dokonalý: přišel v přesný čas i v přesné podobě. Má za úkol tě rozrušit a zároveň ti má poskytnout prostor své rozrušení zpracovat až do konce. Jinak řečeno — prožiješ přesně to, co tě posune dál, a prožiješ to ve chvíli, kdy potom máš volný čas to v klidu zpracovat. Je to prostě geniálně vymyšleno naplánováno, vesmír jinak ani fungovat neumí.
7. Svým sebepřekonáváním se bavíš. Jinak by život ani neměl smysl. Chápeš, že problémy neexistují, že existují jen výzvy, a že ani neexistuje nic, čeho by ses měl bát. Že existují jen bubáci. Strach tedy změníš na radostnou hru s bubáky. Oni straší a ty jim dáváš najevo, že se jich vůbec nebojíš. Děláš si tím automaticky radost sám ze sebe, posiluješ své sebevědomí, sebejistotu, sebehodnotu, vědomí své neomezenosti, schopnost si život směřovat, kam chceš a dosahovat čehokoli se rozhodneš. 
8. Žiješ vlastní přitažlivostí. Tou tedy žiješ neustále, ale zde je to myšleno ve významu "chápeš, že život není o ničem jiném než o tvé přitažlivosti a tudíž se o nic jiného ani nestaráš". Ladíš ji, víš, že když něco chceš, stačí to zahrnout do svého vyzařování a ono to samo přijde. Přitažlivost a její rozvoj se stává tvým životním stylem. Už neděláš ty zbytečné věci jako jsi dělával dřív, protože už ti přitažlivost spolehlivě funguje a staré, přežité způsoby, jimiž jsi dosahoval svých cílů dříve, nejsou potřeba.
9. Na svou přitažlivost stoprocentně spoléháš. Získáváš absolutní jistotu. Neviditelný svět informací ti připadne naprosto bezpečný, už nejen znáš, jak funguje, ale už jej žiješ, uvažuješ podle něj a spoléháš na něj, na jeho zákony. Spoléhat se můžeš proto, že víš, že tyto zákony jsou neměnné. Že neexistují výjimky, náhody ani chyby. Že tudíž stačí dodržovat pravidla a budeš mít vše, jak si přeješ. Zákonitě, nikoli náhodou nebo možná.
10. Žiješ svými vizemi. Vysíláš denně svou vizi cílů, které chceš, aby ti Vesmír splnil. A on na to pak automaticky a zákonitě reaguje a o vše se stará. Včetně toho, abys mohl dělat vše, co chceš a přitom byly všechny tvé potřeby uspokojovány = abys na to měl potřebné prostředky. Vesmír se stará i o tento automatický přísun.

A to je celé, toto je desatero o cestě vesmírného šampióna. Toto je její náplní, s tím se budeš setkávat, to se budeš učit a rozvíjet. Dokáže to každý, když v sobě probudí touhu a najde v tom své naplnění. Nedokáže to ale nikdo, kdo bude od začátku fixovaný na výsledek namísto aby se bavil cestou, svým každodenním zlepšováním, sebepřekonáváním. Existují jednoduchá pravidla, ale je potřeba podle nich trpělivě trénovat. Vesmírný šampiónismus tu tedy je i není pro každého. I on je omezen na svou cílovou skupinu, své srdcaře.

* * * * * 

Líbilo? Nelíbilo? Oznámkuj v komentáři článek jako ve škole, 1 až 5.

Jak přitahovat, co chci

Klepnutím na obrázek jej zvětšíš

Přitahovat = očekávat

Vtip je ale v tom, že je nutné umět očekávat tím správným způsobem. Existuje jediné smysluplné očekávání — očekávání toho nejlepšího, nevztažené na nic a nikoho konkrétního. Tím žiješ v takzvané "spokojené nejistotě" a pouze udáváš trend toho, co tě čeká. Odkud a jak to přijde, necháváš na Vesmíru a tím umožňuješ, aby ti posílal to nejlepší, protože jedině on dokáže vyhodnotit, co nebo kdo to je.

Jakmile své očekávání upneš na něco nebo někoho konkrétního, začíná proces lpění. A ten způsobuje přesný opak — přesně to, co podvědomě od někoho/něčeho chceš, nedostaneš. To pak často vede k chuti o to začít usilovat, a tím se od toho, po čem toužíš, odstřiháváš ještě silněji.

Lpění a usilování je ve skutečnosti chuť něco dostat. Ještě přesněji řečeno: chuť dostat něco, co mám pocit, že mi chybí. A to nefunguje, to je opakem přitažlivosti. Funguje jedině chuť něco dávat. Pocit, že mi nechybí vůbec nic.

Cesta ke správné přitažlivosti vede přes celistvost

Základem umění přitahovat co chci je pochopení, že jedině vědomí vlastní celistvosti plodí přitažlivost vůči tomu, co si přeji. Opakem celistvosti je prázdnota neboli pocit, že mi něco schází, že něco ke štěstí potřebuji, a ta přitahuje opak toho, co chci.

Přitažlivý jsme tudíž neustále, jen jde vždy o to, jestli vůči tomu, co chci prožívat anebo vůči opaku.
 Přitažlivost je jedinou silou, která ve Vesmíru skutečně funguje, protože to není síla směrem od tebe, ale k tobě. Správnou přitažlivost vyzařuješ, jen když toužíš nabízet. Ať jde o práci, vztah, přátelství či cokoli jiného, chodíš do toho jako dávající, nic nepotřebující.

Recept na správnou přitažlivost zní:

• zbav se představy, že ti něco chybí, že něco potřebuješ
• toužíš-li po něčem, rozhodni se to vybudovat sám v sobě
• automaticky pak žiješ tím, že chceš to, co jsi v sobě vypěstoval, dávat
• a právě tím pak už zcela automaticky přitahuješ odpovídající protějšek či výsledek: v podobě vhodného partnera, zákazníků, přátel, peněz, zdraví, čehokoli

Ty sám musíš být tím, po čem toužíš. V tom je celý skrytý vtip.

* * * * *
Udělej si prosím chvíli na dobrý skutek a oznámkuj článek formou komentáře pod ním.
Jako ve škole, 1 až 5.

Jak úspěšně na osobní rozvoj

Co znamená úspěšně

Úspěch není jen dosažení cíle. To je nutné si uvědomit. Úspěch je cíl včetně cesty k němu. A ta cesta je dokonce důležitější než to, jestli se cíl nakonec splní či ne.

• Cesta = zábava. 
• Cíl = oslava. 

Člověk, který to nechápe, žije nespokojeně, cestu vnímá jako nutné zlo. Pořád se jen za něčím honí a nejen to — jakmile toho dosáhne, namísto, aby si to začal užívat, začne se hnát za něčím dalším, a tak pořád dokola. Honění se za něčím je jeho nespokojený životní styl.

Cesta je způsob, jak svého cíle dosahuji. Zahrnuje vše, co denně prožíváš, a právě v tom definici skutečného úspěchu najdeme:

• Cesta musí bavit. Právě to je nejdůležitější. Když tě nebaví to, co děláš, nikam nedojdeš. Bereš-li svůj rozvoj jako nutné zlo k dosažení svého cíle, budeš se trápit a dřív nebo později to vzdáš. Nemá tedy smysl jít do rozvoje, nechceš-li se jím bavit.
• Efektivita. Míra úspěchu i zábavy odpovídá efektivitě, s jakou svůj rozvoj provádíš. Musíš cítit pokrok. Bez pokroku nic nedokážeš a přestane tě to i bavit. Stagnace je nuda. Ale k tomu, aby ses skutečně posouval, rozvíjel, na to musíš jít správně.

Bavit se znamená...

Na svůj osobní rozvoj je potřeba koukat jako na zábavu, nikoli nutnost. A to i přesto, že tě k němu přivedlo něco, co ti v životě nefunguje, trápíš se, nevíš jak dál. Život nikoho netrápí, trápí se vždy jen ten, kdo se na život nedívá správně. Ať se ti děje cokoli, máš chápat, že to je výzva k zábavě. Trápíš se jen proto, že to nechápeš. Netrápí tě situace, ale jak se na ni díváš. Málokdo to tak dokáže vnímat, ale i toto chápání je součástí rozvoje. Právě tím by měl začít. Začínáme tak se všemi svými klienty, protože v tom vidím pointu. Paralelně s tím, co přišli řešit, se tím už od začátku učíme bavit. Správně to vnímat. Mám rád veselé klienty a chci jim dát veselý život. Proto je učím, aby byli šťastní už na začátku, ne až na konci.

Efektivita znamená...

Efektivita je přímo úměrná jednoduchosti, jak na věci jdeš. Děláš-li něco složitě, můžeš se spolehnout, že existuje jednodušší a rychlejší cesta. To je vesmírný zákon. Jednoduchost je známkou, že to děláš dobře. Máš-li na svůj rozvoj jednoduchý recept, pak na něj jdeš správně.

Efektivita současně znamená, že to, co dělat máš, skutečně děláš. Možná to teď zní samozřejmě, ale nejčastěji je kámen úrazu právě v tom, že člověk nedělá, co má. A to i přesto, že dostal triviální návod. Nejspíš to znáte i z jiných oblastí, protože osobní rozvoj se od nich v ničem neliší. Jakýkoli úspěch spočívá v pravidelnosti. Nic není komplikované, ale je potřeba to pravidelně, ideálně denně, chvíli dělat.

Efektivita není...

Dovolím si odbočku. Je užitečné dobře znát pravý opak, protipól. Je zrcadlem, které ti pomůže odhalit mnohé z tvého vlastního fungování.

Efektivita bývá často opakem toho, co lidé dělají. Mnozí si myslí, že něco dokázat je složité. Vidí ve věcech, v životě, v úspěchu, vědu. To je první velký omyl. Ať dělám, co dělám, dělám vždy úplně jednoduché věci. A dokonce čím jednodušší věci dělám a čím jednodušší a bohatší život žiji, tím funguji úspěšněji.

Když člověk začne v něčem tápat, obvykle se chová tak, že se začne hltit různými zdroji. Sám jsem to tak také dělával, byl jsem v tom mistr. Dělal jsem snad všechny sporty, které existují. Všechny mě bavily, šly mi, tak jsem si dlouho myslel, že to tak je v pořádku. Ale nebylo. V ničem z toho jsem se nikam nedostal. Jak jsem všechno střídal, jsem sice pořád něco dělal, ale zároveň přešlapoval na místě, nevyvíjel se, nikam to nespělo.

Když jsem objevil svět energií, běhal jsem po knihkupectvích a kupoval vše, kde se o tom něco psalo. Měl jsem nastudované stohy knih, absolvovanou kupu praktických kurzů — masáže včetně různých speciálních, shiatsu, akupresuru, reflexní diagnostiku, baňkování, reiki... A bylo to jako s tím sportem — vše mě bavilo, vše mi přirozeně šlo, patřil jsem v kurzech často k nejlepším. Ale efekt, posun opravdu někam, byl nijaký. Stejně jako ve sportech jsem se dostal na určitou nadprůměrnou úroveň, ale dál už jsem se neposouval. Měl jsem život rozjetý na sto frontách zaráz. Až později jsem pochopil, že mi chybí přesně opačný přístup. Najít jedno, v tom se rozvíjet a ostatní neřešit.

Lidé, kteří se hledají nebo něco řeší, postupují většinou stejně. Aktivně a intenzivně sjíždějí kdejaký zdroj, který o tom píše nebo povídá. V době internetu je o to snazší do toho padnout, protože snadno dostupných zdrojů jsou kvanta. A je potřeba si přiznat, že to je jen ztráta času. Hezky se to čte i poslouchá, dělá dobře číst hezké myšlenky. Ale to je na tom matoucí. Chvíli strávíš u jednoho, pak přejdeš jinam a to po čase zase opustíš a takto neustále osciluješ, aniž by se tvůj život skutečně změnil. Žiješ iluzí, že něco děláš. Číst si o úspěchu či neúspěchu někoho jiného je jako koukat v televizi na hokej. To můžeš dělat celý život, ale nikdy se nenaučíš ani bruslit, vůbec nic ti to nedá.

Neefektivně žijeme, protože...

Je důležité vědět, proč tohle lidé dělají, proč ze sebe dělají věčné začátečníky, teoretiky. Nechce se jim začít něco skutečně dělat. Sice si namlouvají, že to je jinak, že si důsledně rozšiřují obzory, a dokážou to vždycky oargumentovat, ale to je sebeklam. Skutečný důvod je ten, že je mnohem pohodlnější pořád něco číst, než to pak začít i pravidelně dělat. Proto, když se dojde do bodu, kdy už bylo čtení dost a má se to uvést do praxe, sáhne se po jiném zdroji, který se pěkně čte nebo poslouchá, a u toho se vydrží, než zase přijde ten "nepříjemný" okamžik potřeby něco dělat. Čeká se podvědomě na zázrak, který přijde úplně sám. Jenže ten nikdy nepřijde. Toto uvažování je blud, pouhým studiem se nic nezmění. Pocit, že když se budeš pořád něco dalšího dozvídat, tě k něčemu vede, je iluze. Máš-li pocit, že se takto rozvíjíš, dřív nebo později padneš do deprese, že "už tak dlouho na sobě pracuješ, a pořád nic". Jenže ty na sobě nepracuješ. Ty si o tom jen čteš.

Příhody pana Chtělbycha

K protipólu efektivity si dovolím ještě jeden příklad. Člověku, který takto funguje, říkám pan "Chtělbych". Jeho uvažování je ztrátou času nejen pro něj, ale i pro všechny, kdo mu zkoušejí pomáhat. Efektivita jeho počínání je a bude minimální a bod, kam se nejdál dostane, bude při nejlepším kousek od startu a daleko k cíli. Bude ho to stát spoustu času i energie, ale neposune se nikam. Je to nekonečné obcházení startovního bodu.

Můj kamarád podobným způsobem žije. Dostane nápad být kytaristou. V jeho představě to znamená běžet nakupovat. Pořídí si kytaru, trsátka, futrál, combo, efekty, rockerskou bundu, prosurfuje internet a postahuje návody, jak snadno a rychle zahrát ty největší pecky od Metallicy... Chvíli to zkouší, samozřejmě mu to nejde, zní to hrozně, není v tom žádný systém a nikam to tudíž ani nevede. Pro jistotu si pak ještě koupí další dvě tři lepší kytary a comba, na které se jen bude v koutě prášit. Za chvíli ale přijde jiný nápad — budu bubeníkem! Koupí si tedy pořádnou sestavu, zkoukne na YouTubu pár motivačních videí, pak i návodů a jedem! Ale nejedem, nechce se nám bubnovat. Nechceme se to učit, chtěli bychom to umět. Přemýšlí, co dál, a rozhodne se hubnout. Nakoupí kompletní sadu sportovního oblečení, regál iontových směsí, ale cvičit jde párkrát a dost. Takto jede dodnes, poslední akce tohoto druhu jsem byl svědkem předevčírem. Pozval mě k sobě, kde se pochlubil, že opět začíná hubnout, ale tentokrát pořádně a úplně jinak. Problém prý byl, že nemohl cvičit doma. Ale teď na to vyzrál a vzápětí mi ukázal novou hrazdu, koberec, boxerský pytel a rukavice, omotávky na zápěstí, krabici čajů a zdravých jídel... Klasika jako přes kopírák. Fandím, mu, ale sami cítíte, že zatím na to jde stejně jako pokaždé předtím. Změna — přijde-li — jej teprve čeká. On touží po okamžitém výsledku. Cesta jej nebaví, chtěl by hned umět hrát na kytaru, na bicí, být silný a štíhlý. Ale nechce k tomu spět. Vidí se na konci cesty, chce teď, hned, nebo aspoň rychle.

Na ukázce pana Chtělbycha ještě upozorním na jeden důležitý aspekt. Já sám jsem v několika jeho aktivitách fungoval jako sparing. Šel jsem do toho, abych jej motivoval. Cvičit jsem ale brzy chodil jen já, na kole jsem taky jezdil sám... Dnes už s ním boxovat nejdu, jsem poučený — nemělo by to žádný smysl. Motivovat a pravidelně fungovat se musí naučit každý sám. Já dělal naivní volavku v touze pomoct, a jen se potvrdilo, že to nefunguje a fungovat nebude. Chvíli snad, ale podvědomá neschopnost něco soustavně dělat a bavit se tím děláním namísto myšlenek upjatých na cíl se tím nijak nezmění, a právě tahle změna musí nastat nejdřív. Nejdřív musí přijít změna uvažování.

Zkuste si teď uvědomit, jestli podobnými syndromy sami netrpíte, případně zda neděláte volavku někomu jinému. Často třeba v partnerském vztahu pořád naivně čekáte, až se ten druhý konečně rozhoupe. Uvědomte si skutečnou příčinu, proč se nikam neposouváte, proč žijete nespokojeně, proč stagnujete. Máte pocit, že to, co řešíte, je nekonečně nebo těžké? Odpověď nejdete všude v tomto článku.

Návod na efektivní osobní rozvoj

Dovolím si uvést svůj vlastní recept na úspěšný osobní rozvoj, který platí jak v případě, kdy potřebujete něco nefungujícího zprovoznit, tak i když chcete obohatit fungující život o něco nového. Je to jedno proto, že v obou případech postupujeme stejně. Takto:

1. Nejdřív pochop, co se ti děje a proč, i to, čím jsi a jak funguješ. Tím se uklidníš, získáš nadhled, porozumíš tomu, co tě čeká a proč máš pro svůj rozvoj dělat právě to a to. Nemůžeš být úspěšný v něčem, čemu nerozumíš. Začni teorií, ale navaž na ni hned praxí, a potom paralelně rozvíjej obojí.
2. Pracuj se skutečnou příčinou/zdrojem. Maximální efektivity dosáhneš, jdeš-li rovnou k samému zdroji (jedno či zdroji problému nebo bohatství) a pracuješ přímo s ním. Nemá smysl dělat okliky. Nedělej nic, dokud nevíš, proč to máš dělat a jak to funguje.
3. Získej stručný a jasný recept. Čím jednodušší návod získáš, tím efektivněji bude fungovat. To je zákon. Komplikované nebo nekonkrétní recepty rovnou zahazuj.
4. Pravidelně dělej, co máš dělat. Jednoduchý recept funguje jen tehdy, když jej denně používáš. Sám si uvědom, kdy ti to vyhovuje. Nikdy toho není potřeba dělat moc, vtip je v soustavnosti.
5. Nechej si věci připomínat. Vše nové je potřeba změnit v návyk. Každý člověk funguje automaticky, jako robot, denně dělá především to, co se dělat naučil, aniž o tom vůbec přemýšlí. Bez přemýšlení si čistí zuby, bez přemýšlení odchází do práce, bez přemýšlení kupuje noviny, zapíná televizi... Vše nové se tudíž musí stát návykem, aby to pak člověk po čase dělal samozřejmě. K tomu velice pomůže nějaké připomínadlo, třeba kalendář v telefonu nebo počítači. Obvykle je to otázka cca měsíce.
6. Zaplň hluchá místa. Velkou část osobního rozvoje zvládneš ve chvílích, kdy stejně nemáš nic jiného na práci. Na záchodě, při čekání ve frontě, při cestování... 
7. Nesnaž se dělat víc. Dělej jen to, co máš a kolik máš. Víc není potřeba, neusiluj, nesnaž se věci urychlovat a popohánět. Právě tím je totiž brzdíš. Musíš fingovat v souladu s Vesmírem, který organizuje a řídí vše v závislosti na tom, co si přeješ. Je to ON, kdo udává ideální tempo, kdo ti posílá právě ty události, které potřebuješ v přesný čas. Vesmír ti automaticky dává dokonalé tréninky, nemusíš se starat, jestli přijdou ani se snažit trénovat víc. K ničemu to není. Život funguje automaticky a samovolně v závislosti na tvých záměrech a jakákoli snaha něco řešit, vymýšlet a popohánět je kontraproduktivní.
8. Vyhledávej lidi, s nimiž si rozumíš. Zbavuj se kontaktu s lidmi i zdroji (média), kteří ti nic nedají, a naopak vyhledávej ty, kdo jsou ti blízcí, s nimiž se můžeš o svém rozvoji a cíli bavit. Vždy vás to všechny obohatí, vaše konverzace bude cenná. Zbavuj se všech planých vztahů a činností. Každý máme svůj okruh lidí, těch, kteří nám rozumějí. A to je naše "cílová skupina", lidé nám blízcí, naše skutečná rodina. Nesnaž se nikomu zavděčovat, zalíbit ani udržovat styk s těmi, kdo ti nerozumějí, ať je to kdokoli. Nic ti to nedá, jen divné pocity. Stejně tak přestaň dělat věci, kterými jen zabíjíš nudu.
9. Zbavuj se tendence cokoli a kohokoli hodnotit. Nesrovnávej, nehodnoť, nekritizuj, nerozebírej. Pochop,že to k ničemu není, nemá to žádný smysl a tvému životu to nic nepřináší. Nejsi na světě od toho, abys hodnotil druhé. Zbav se rozlišování a srovnávání. Měj rád každého stejně a nedělej mezi nikým rozdíly. Jsme nesrovnatelní, a proto všichni stejní. Neexistuje měřítko, které říká, že je někdo lepší nebo horší. To je jen iluze. Fandi každému a víc neřeš.
10. Nejdi do toho sám. Nechej se do osobního rozvoje uvést někým, kdo dobře ví, co a jak. Nesnaž se na to jít sám. Přestože v ruce držíš až podezřele jednoduchý a jasný recept, vyvolá jeho praktikování reakce Vesmíru na to, co děláš. Začneš si přivolávat situace a stavy, se kterými si nebudeš vědět rady, protože ještě neumíš poznat jejich pravý, skrytý význam. Naletíš vždy vnějšímu zdání, neschopen reagovat tak, jak bys měl. Tréninky, které ti budou chodit, nebudeš umět zužitkovat. Budeš se trápit tam, kde si máš užít. Je tedy potřeba mít nejen recept, ale umět správně vnímat vše, co jeho používáním ve Vesmíru generuješ. Až pak začne bžunda, radost ze sebe, nárůst sebevědomí, spokojené prožívání toho, co si sám přivoláváš. A přesně o to jde, tím se ke svému cíli začneš blížit namísto abys s lekcemi, které ti život posílá, bojoval.

Uč se žít úspěšně. Dělej, co tě baví a když cítíš, že je něco potřeba změnit, zaměř se na to a jdi za tím, dokud změna nepřijde. Potřeba změny nikdy není problém, ale výzva k zábavě. Život není náhoda. Vede tě, jasně ti říká "toto ano" i "toto už ne". Život ti neustále fandí a podporuje vše, pro co se rozhodneš a chce, aby ses celý život bavil. Nic za tebe ale neudělá, protože nemůže. Vždy ti jasně na pocitové úrovni říká, co je pro tebe dobré a co ne. Co ti slouží a co tě už jen brzdí.

Život za tebe ale nerozhoduje. Rozhodnout se musíš pokaždé sám a tím dát životu zelenou. Musíš nejdřív zavřít jedny dveře, aby se otevřely druhé, to je zákon. Dokud to neuděláš, chceš-li hrát na jistotu, držet se starého a takto čekat, až přijde nové, neuspěješ. Život tak nefunguje, nové k tobě nepustí. Je to pravidlo. Dokud se budeš jen rozhoupávat, spekulovat a řešit všechna pro a proti, bát se pustit starého, přešlapuješ na místě a tím se sám zbavuješ životní radosti. Přestáváš žít a začínáš řešit.

Uvědom si také, že jediný, kdo má na tvůj život aktivní vliv, jsi ty a že v tom máš neomezené možnosti. Život jen reaguje na tvé vlastní úvahy. Jsou to pro něj jasné příkazy, co ti má posílat. Právě proto podpoří cokoli se rozhodneš dělat, kamkoli jít, jakkoli žít. On totiž nemá na vybranou. Ale dokud s sebou vláčíš staré, sám nevysíláš to, co skutečně chceš a že to myslíš vážně. Proto se nikam neposuneš, protože to, co k tobě chodí, není náhoda, ale přesné obrazy tvých vlastních úvah.

* * * * *
Udělej si prosím chvíli na dobrý skutek a oznámkuj článek formou komentáře pod ním.
Jako ve škole, 1 až 5.

Jak s chutí překonávat strach

Každý strach je falešný

Toto je potřeba hned na začátku pochopit. Ať se bojíme čehokoli — a ono toho je, čeho se my, lidé, bojíme — vždy nás straší jen naše vlastní představa. Ve skutečnosti nikde neexistuje nic, čeho bychom se mohli bát. Nikdy nám nic nehrozí, nikdo s námi nechce bojovat, žádný nedostatek, neúspěch, průšvih se nám sám od sebe nechce přihodit. Nikdy nás neděsí něco skutečného, ale pouze to, co si sami svou fantazií vymýšlíme. Až potom — jako reakce Vesmíru na naše vlastní fantazírování a z něj vyplývající očekávání — se to, čeho se bojíme, uskuteční. Ale je potřeba chápat, že se to stalo jen proto, že jsme si to sami začali myslet, sami začali tuhle vizi živit, uvěřili jí, začali ji vyzařovat, a tím jsme si odpovídající výsledek vytvořili, přitáhli do života a nakonec i prožili přesně to, co jsme si sami vymysleli.

Strach je tedy falešný, je to jen produkt vlastní fantazie. Vznikne tak, že se člověk na něco nebo někoho začne dívat nepřirozeně, nesprávně. Vidí to jinak než jaké to skutečně je, přisuzuje tomu vlastnosti, s nimiž pak bojuje a bojí se jich. Původci strachu jsou různí — někdy člověk podlehne vlastním dojmům, jindy tomu, co se někde píše, říká, co říkají a dělají druzí, často je ovlivněn v dětství, kdy mu rodiče a další autority říkají věci, které nejsou pravda. Ne, že by chtěli dítěti ublížit, ale oni to tak sami vnímají a nevědí, že skutečnost je jiná.

Chudý člověk je proto chudý, protože se dívá zkresleně na peníze — naučil se tak uvažovat. Nejistý člověk je ten, který se dívá na sebe jinak než na ostatní — žije s pocitem, že ostatní jsou lepší, vypěstoval jej v sobě. Jeho podvědomí se pak lidí bojí, srovnává se s nimi, soupeří, cítí se nejisté, závislé, nesoběstačné, slabé, méněcenné, v nevýhodě. Jiný se zase bojí o své zdraví, podvědomě v sobě nosí pocit, že se o ně má strachovat, možná mu v dětství zdůrazňovali, že se musí stále chránit, že je slabý, že něco nedokáže. Jiný člověk žárlí, svého partnera staví hodnotou výš než sám sebe. Další na někom nebo něčem lpí, protože mu pocitově něco chybí. Spousta lidí se bojí změn, protože v nich vidí něco negativního, ztrátu jistoty. Atd.

Takto a podobně vznikají strachy, a je dobré to vědět. Dál už to ale rozebírat nemusíme, my se chceme naučit své strachy překonávat a nejen to — my se to chceme naučit dělat s chutí. Možná tě teď napadne, jak jde překonat s chutí strach, něco, co tě doposud děsí, co vnímáš nepříjemně, čemu se rád vyhneš, co ze svého života s radostí vyškrtneš. Brzy ale změníš názor. Je to totiž úplně jednoduché.

Na strach se musíš naučit dívat přesně opačně než doposud

Právě otočením úhlu pohledu se mění svět i život. O to jde vždycky, celý osobní rozvoj je jen a právě o tom. Každá iluze, která člověku ubližuje a omezuje jej, je jen špatný náhled. Překonávání strachu není žádnou výjimkou. Takže:

• Doposud jsi vnímal strach jako něco negativního. Už proto, že jsi věřil, že ti skutečně něco hrozí. Strach jsi tedy vnímal jako něco reálného, co ti ubližuje, omezuje, co je zdrojem tvých nepříjemností a problémů. Strach = nepřítel.

Jenže to vše jsou iluze. Strach je tu z úplně jiného důvodu:

• Nově už víš, že strach je jen reakce na tvou vlastní představu, falešnou, která neexistuje. A tudíž už víš, že ti nehrozí vůbec nic. A teď pochop, že strach tu je proto, aby ti udělal radost. Z čeho? Z jeho překonání! Právě proto, že je falešný, nemá sílu ti ublížit, je to jen bubák, který tě chce pobavit a udělat ti radost z toho, že se jej nelekneš! Strach = tvůj kamarád!

Toto je pravda o strachu. Strach je jen jedním z koření života, která tu jsou proto, aby člověka život bavil. Tím, že strach překonává. Strašení je hra, nikoli boj! Bát se strašení je jako bát se hrát na schovávanou. Bez překonávání není zábava, ale nuda a stagnace. A ta pak plodí různé závislosti, protože člověk, který nic nepřekonává, se nemá se čím bavit, cítí se prázdný a unuděný. Jeho životu chybí náboj, zábava. Degeneruje, tělesně i myšlenkově.

Výzev existuje spousta. Výzva je každá nabídka k nějaké činnosti, aktivitě. Procházka, cvičení, okopání záhonu, výlet, výšlap na kopec, projížďka na kole, návštěva muzea, zámku, výstavy... Výzva je cokoli, co tě přiměje něco aktivně udělat. Vždycky ti to ve výsledku něco přinese, obohatí to tvůj život, dá mu to šťávu. A mezi tyto výzvy patří i překonání vlastního strachu. Nejde o nic jiného než o výzvu na myšlenkové úrovni, nikoli tělesné. A má ti přinést to samé, jako výlet nebo divadlo — radost, žes něco udělal, že ses překonal, žes to dokázal, že sis to užil.

Jak si překonání strachu užít?

Překonání strachu si dokážeš užít, když se budeš řídit tímto návodem:

1. Každý strach je falešný. To je potřeba si vždy, když tě nějaký přepadne, uvědomit.
2. Strašíš se sám. Straší tě vždy tvá vlastní představa, katastrofický scénář.
3. Strach je falešný. Vyplývá to z předchozího bodu — bojíš se výplodu své fantazie. Když to už chápeš, víš, že se nemáš čeho bát, že ti ve skutečnosti nehrozí nic z toho, co si představuješ.
4. Strach na sebe nechej působit. Když víš, že jde jen o představu, neutíkej před ní, ale udělej přesný opak — pusť si ji k tělu a nechej ji na sebe působit. Nechej své představy a myšlenky v hlavě běhat, sleduj je a jen si uvědomuj, že to vše jsou jen falešné iluze, bubáci. Že tě straší, ale nedokážou ti ublížit. Že jen zkoušejí, jestli jim naletíš. Je to hra.
5. Povzbuzuj je. Začni si svůj strach, jeho překonávání, užívat. Hecuj jej, povzbuzuj. Říkej mu v duchu: „No tak pojď, ukaž, co umíš! Přidej, nepřestávej! To je málo, ještě víc, ukaž se!”
   Nesnaž se jej nijak tlumit, naopak, když polevuje, hecuj jej ještě víc. Přijmi jeho hru. Užívej si, jak na tebe působí, jak zoufale bojuje o svou existenci, jak se snaží i jak sám sebe zároveň spaluje, oslabuje, jak mu docházejí síly. 
6. Pociťuj radost z toho, že strašení nepodléháš. Užívej si to, užívej si sám sebe. Užívej si, že strašení vnímáš s nadhledem jen jako bu-bu-bu. Ano, pere se to v tobě, ale je to jen hra tvé fantazie. Užíváš si ji tím, že jsi obrátil dřívější strach v opačné pocity, v radost ze sebe.
7. Vydrž až do konce. Nesnaž se vnitřní dění, rej myšlenek, ukončit. Drž, buď trpělivý, nechej vše doběhnout do samovolného konce. On nakonec vždy přijde sám — přijde vyjasnění, strach sám sebe spálí. A právě tím se jej zbavíš buď natrvalo, anebo při příštím setkání už bude mnohem slabší a stejným způsobem jej ještě více oslabíš, až jednou zmizí úplně.
8. Následuje radost ze sebe. Z toho, jak sis užil strašeníčko, budeš cítit radost. Pravou, skutečnou radost, protože to je radost ze sebe samého. Z toho, žes něco dokázal, žes nepodlehl. Tvé sebevědomí, sebehodnota, sebejistota, sebeláska — to vše vyletí nahoru a právě o tom život je.

Strašení je jednou z forem lásky. Je tu proto, aby si člověk mohl sám ze sebe udělat dobrý pocit, radost. Tohle je realita. Přeji úžasné zážitky a vím, že brzy začneš právě takové situace vyhledávat. Přijdeš jim na chuť, právě v nich najdeš životní radost. Pochopíš, o čem život je a začneš jej ještě intenzivněji žít.

Přeji příjemné a milé strašeníčko.

* * * * *
Udělej si prosím chvíli na dobrý skutek a oznámkuj článek formou komentáře pod ním.
Jako ve škole, 1 až 5.

Co je duchovní síla?

O duchovní síle se mluví a píše jako o pravé, skutečné síle. A je to pravda. Málokdy se ale tahle pravda vysvětlí tak, aby jí člověk rozuměl. Zkusím to dnes rozebrat polopatisticky, aby bylo jasno oč jde i jak to přesně funguje. A pomůžu si, jak je u mě typické, svým oblíbeným Tarotem pro osobní rozvoj. Doporučuji si přečíst texty obou karet (kliknutím na obrázek jej zvětšíš), které se duchovní silou v Tarotu přímo zabývají. Je možná jedno, zda před článkem nebo až po jeho přečtení. určitě tím mnohé pochopíš nebo usadíš.

Kliknutím na obrázek jej zvětšíš

Duchovní síla je síla myšlenek, protože "duchovní" je synonymem pro "myšlenkový", ale také třeba pro "vyzařování", "přitažlivost", "tvořivost". Vše hned vysvětlím.

Vyjít musíme z reality, nikoli z iluzí o jejích podobách. Realita zní:

• Vše vzniká ve světě myšlenek. Je tím míněno skutečně VŠE. Hmotné i nehmotné, všechny vztahy, stavy, příčiny i následky, výsledky, průběhy událostí, úspěchy i neúspěchy, prostě vše, co tě napadne i nenapadne.
• Samo o sobě neexistuje nic negativního. Žádné zlo, neúspěch, překážka, problém, bolest, smutek. Proč toho tedy všude kolem tolik je? Protože si to lidé sami vytvářejí. Čím? Tím, že jsou přesvědčeni, že něco takového jim hrozí. A proč to dělají? Protože podléhají svým iluzím = něčeho/někoho se bojí. vykreslí si představu, scénář problému, neúspěchu, bolesti, nedostatku, osamělosti...
• Vesmír je prostředí umožňující neomezenou tvořivost. Funguje na myšlenky a funguje úplně jednoduše - na každou myšlenku či představu zareaguje. Uskuteční ji. On ani nemá jinou možnost, neumí rozhodovat "tohle udělám" a "tohle dělat nebudu". Proto když si vymyslím něco, co ve skutečnosti neexistuje, on mi to splní. Pošle mi výsledek, abych si svoji představu mohl prožít.
• Tím se dostáváme k vlastní přitažlivosti. Někdy jí říkám "vyzařování". Tato přitažlivost není nic jiného, že odkud dané představy do Vesmíru letí, tam se vrátí výsledek. Proto já prožívám své představy, ty přožíváš zase svoje. Naše prožitky nejsou nijak navzájem závislé, to, že prožíváš boj s lidmi neznamená, že jej budu prožívat já, i když bydlím hned vedle tebe. Jedině, že bych tvým představám podlehl a začal si myslet něco podobného.
• Životní realita je subjektivní věc. Je to způsob nahlížení konkrétního člověka na svět. Jak jej vnímá, tak se mu svět ukazuje — tak se k němu chová, to mu posílá zpět. Životní realita se od skutečné reality liší v tom, že je produktem autorových představ, které Vesmír potvrzuje. A právě tím klame, tím v autorovi své životní reality budí zdání, že má skutečně pravdu, že to, co si myslí, tak skutečně obecně funguje. Že to tak prostě je. Takový člověk netuší, že tak to má jen on právě proto, že si to myslí.
• Každý si může myslet, co chce. A právě v tom spočívá neomezená tvořivost. A na jejím startu je opět myšlenka, představa. "Představuj si, co chceš, a já ti to budu plnit", říká Vesmír člověku. Jsem stroj na plnění tvých představ. "Uplatňuj svoji neomezenou tvořivost, já ji budu uskutečňovat, a budeme tomu říkat život".

Duchovní síla spočívá v umění tvořit to, co skutečně chci. Praktičtěji řečeno — odnaučovat se tvořit vše, co nechci, co mi neslouží. Jelikož už chápeš, že myšlenky jsou jediným zdrojem všeho tvoření a přitahování, je ti teď i jasné, že skutečná síla člověka spočívá v umění se nenechat mást vlastními iluzemi ani vnějšími vlivy = nenechat se strhnout k negativním představám.

Být duchovně silným je podmíněno stavem vlastního podvědomí. V něm jsou všechna tvá přesvědčení uložena, ve formě představ o tomhle, o tamtom, o tobě samém, o všem v něm máš nějaký obrázek čili představu uloženou. A tyto obrázky tvoří tvůj život, přesně tak vypadá "tvá realita". Tak se denně cítíš, to denně prožíváš, to si denně užíváš nebo s tím denně bojuješ.

Vše, s čím bojuješ, má pouze dva důvody: 

• myslíš si, že to závisí na něčem/někom jiném než a tobě (máš tendenci o to bojovat)
• myslíš si, že zdroj toho leží někde jinde než v tobě (máš tendenci se za tím hnát)

Obojí je iluze. Ve skutečnosti jsi zdrojem i příjemcem všeho ty. Ty vysíláš představy a Vesmír ti vrací jejich obraz zpět ve formě prožitků. Nikdy nemůžeš prožívat něco jiného než co si myslíš, o čem jsi přesvědčený, co podvědomě očekáváš. jsi to ty, kdo vymýšlí mechanismy, co dělat pro své zdraví, jak vydělávat peníze, jak se chovat k lidem... Trpíš iluzí, že věci jsou dány, nikoli že vše se neustále znovu a znovu tvoří myšlenkami a může to tudíž vypadat i fungovat jakkoli.

Duchovní síla roste s tím, jak přirozeně vnímáš. Vnímat přirozeně znamená žít v klidu s vědomím, že se o nic v životě nemusíš starat, protože vše se automaticky organizuje tak, abys prožíval to, nač myslíš. Že tedy stačí myslet na to, jak chceš žít a ono ti to tak bude samo chodit. Jsou to jen vlastní iluze, které nutí člověka vymýšlet způsoby, jak to či ono prožívat, jak to či ono mít.

Podléhání iluzím není přirozené, ale je to normální. Normální proto, že se s tím jaksi počítalo. Člověku není (schválně) dáno, aby od narození věděl, jak život funguje. On na to má přicházet. I proto svět, který svými smysly vnímá, funguje a jeví se přesně opačně, než jak se zdá že vypadá a funguje. je v tom skrytý vtip, hra s iluzí. Člověka má toto postupné odkrývání vesmírných tajemství bavit. Má to brát jako detektivní hru nebo také hru pokus-omyl.

Ta hra jde hrát ale i úplně jinak. Obdobně jako i jiné hry, má svá pravidla. Přesná a nezměnitelná. Můžeš se tedy rozhodnout jít cestou, kdy se ta pravidla dozvíš, pochopíš je a naučíš se podle nich fungovat = myslet, uvažovat, očekávat, cíleně tvořit co chceš.

Tato cesta spočívá ve zbavení se starých iluzí, obrazů, které tě od skutečnosti oddělují tím, že se od ní liší. Tím tě omezují nebo ti dokonce přitahují do života opak toho, co si přeješ. Aby byla tato cesta efektivní i zábavná, je potřeba se na ni správně vybavit. Vědět, jak takové zbavování iluzí probíhá, v čem spočívá, co s sebou přináší za situace a jak je správně vnímat. Jen tak si dokážeš svou cestu užít, a o tom by to mělo být. nikdo by se neměl ke svým cílům protrápit, i když i to je cesta, volba, mnohdy ale nevědomá.

Volba vědomá by ale měla v sobě nést jiné atributy než trápení. Radost, zábavu, výzvy, chuť je zdolávat, užívat si každý okamžik života. A to dokáže zase jen ten, kdo ví a chápe, jak se na to dívat. Opět tu hraje hlavní roli způsob, jak se na to, co prožíváš, díváš, protože přesně podle toho se budeš cítit. Cesta za vědomým tvořením svého života by tedy — podle mého názoru — měla začít správnou přípravou:

• naučit se a pochopit pravidla
• pochopit, jak se podle nich hraje
• až pak začít hrát (až pak si to dokážeš správně užívat)

Vesmírné šampiónství je hra, jako každá jiná. Má bavit. Tak, jak hokejistu baví hokej, malíře kreslení, kuchaře vaření, tak by měl milovat vesmírný šampión svůj život a cítit naplnění v jeho utváření, plnění si svých snů, v žití tak, jak si sám vymyslí, s kým si vymyslí a kde si vymyslí. 

Hra jménem život spočívá v rozvoji své vlastní přitažlivosti. Je to v rozvíjení tohoto pocitu, který v tobě sílí, stejně jako jistota, že vše je jen láska, a ta k tobě chodí ve dvou formách:

• aby sis užil dobro, které jsi už v sobě vybudoval
• aby sis užil vybudování ještě většího dobra

Přeji chuť se stát Vesmírným šampiónem. Tím, koho život neuvěřitelně a v jednom kuse baví.

* * * * *

A na závěr ještě dvě řečnické otázky:

Víš, kdy se tvá duchovní síla projeví?
Až půjde "do tuhého". Až se začne zdát, že něco nevychází, nefunguje, že něco hrozí. Pak se naplno ukáže, co v tvé hlavě začne šrotovat, jaké iluze začnou hrát první housle.

Víš, proč je duchovní síla "pravá"?
Protože ví, že nemusí nic bránit. Není co a není proč, proti komu. Leda sama proti sobě, protože jen ona sama si dovede vymyslet překážku, problém nebo soupeře.

* * * * *
Udělej si prosím chvíli na dobrý skutek a oznámkuj článek formou komentáře pod ním.
Jako ve škole, 1 až 5.

Čím si nechat mluvit do svého rozvoje

Skutečný pohled na život začíná pochopením, že jej celý vytváří tvé vlastní myšlenky a nic než ony. Myšlenky jsou stavebními kameny, z nich si buduješ svá přesvědčení, názory, dojmy, představy a očekávání. A právě své představy a očekávání pak prožíváš. Svět ti je vrací ve formě událostí, jejich průběhů, vývojů i výsledků, lidí a jejich chování vůči tobě, pocitů a stavů (nálada, zdraví, finance, schopnosti, přitažlivost...). Děje se tak neustále, tvůj život přesně takto vzniká, do nejmenšího detailu. Tvůj život je tvé vlastní dílo.

Na úvod jsem znovu připomněl, co připomínám pořád. Proč to dělám? Protože právě připomínání je oním nástrojem, který dokáže jedno přesvědčení změnit v jiné. A tím nastolit životní změnu, protože nastolí změnu v podvědomí. Jinak než takto nezměníš nic.

Dnešní článek je o tom, jak si při cíleném přetváření a obohacování svého života jednoduše a efektivně pomoci. Ukážu zde dva způsoby, dva jednoduché nástroje, které se výborně doplňují a v podstatě dokážou obsáhnout vše, co je k rozvoji svých pohledů na život potřeba.

Nástěnka tvých přání, vizí, cílů, snů

První z nich jsem nazval "nástěnka". Je to místo, kde by sis měl schraňovat definice svých přání, vizí, cílů či jak tomu budeme říkat. Nástěnka je triviální, zato mocný nástroj, který může viset na zdi, ale v dnešní počítačovo-tabletové době ji jde používat i v elektronické podobě. Obrázek na začátku článku ukazuje nástěnku, kterou sám používám. Jmenuje se Google Keep a je to výborná, úplně jednoduchá aplikace, která umí všechno, co si člověk může od nástěnky pro svůj rozvoj přát. Vytváříte si zde barevné "lístečky", které mohou obsahovat obrázky, seznamy, text. 

A to je celé. Jde jen o to sem tam ve volných chvílích na svou nástěnku kouknout, pročíst si seznamy a připomenout své cíle, případně sem tam něco poladit. Tím své záměry odesleš do Vesmíru jako potvrzení, že toto skutečně chceš, což bohatě stačí k tomu, aby Vesmír pokračoval v organizování všeho tak, aby se ti, to, co si přeješ, splnilo. On už nic víc nepotřebuje, skutečně mu stačí pouze vědět, co si přeješ. Poslouchá tě a na vše automaticky reaguje, protože právě od toho tu je, přesně takto funguje. Což je potřeba si také připomínat, třeba takto: Vesmír je tu hlavně proto, aby mi plnil vše, co do něj vysílám.

Nástěnka Google Keep má výhodu, že jde o webovou službu, kterou nemusíte instalovat. Dostanete se k ní z libovolného webového prohlížeče (a tudíž i z libovolného počítače) a na tablet s Androidem si můžete nainstalovat aplikaci Google Keep, na iPad její obdobu GoKeep anebo GooKeep.

Samozřejmě existují i jiné aplikace tohoto typu, smyslem dnešního článku není podat jejich přehled, ale upozornit, že taková jednoduchá věc dokáže mít na život silný vliv, protože pracuje přesně s tím, s čím je pracovat potřeba.

Kalendář

Druhou aplikací, která tu první výborně doplňuje, je Kalendář. Jedná se opět o obdobu kalendáře či diáře papírového, oproti kterému má minimálně tři výhody:

• Události jdou libovolně přepisovat, přesouvat i mazat, aniž byste museli "škrtat" a tudíž máte v kalendáři neustále pořádek.
• Události jde nechat automaticky opakovat (denně, týdně, měsíčně...) a toho se dá při svém rozvoji výborně využívat.
• Kalendář vám může dávat upozornění na události, které v něm máte napsané, funguje tedy i jako automatický připomínač. A právě to se víc než dobře hodí.

Pro svůj rozvoj používám kalendář už několik let. Za tu dobu jsem si vypiplal jednoduchý "model", který denně používám. Funguje takto:

• Každé ráno mi připomene, že si mám vytáhnout kartu s otázkou: "Jaké je dnes téma mého dne?" Tím hned od rána vím, co pro mě bude dnes podstatné, nač se zaměřit, jaké události či vnitřní stavy jsou pro můj vývoj stěžejní neboli co Vesmír chce, abych v sobě rozvinul. Kartu jsem zvyklý si "tahat" pomocí tabletu online na adrese Online Tarot.
• Součástí mého rozvoje je vždy nějaké téma, které cítím, že je pro mě aktuálně důležité, že mě posouvá dál. Například "užívám si nejistotu". A k tomu, abych tuto dovednost v sobě rozvinul, mi velice pomůže, když si každý den tato tři slova připomenu. Proč? Protože Vesmír na to pokaždé, když si je připomenu, zareaguje — pošle mi událost, kde právě tato vlastnost bude hrát roli, kde ji v sobě budu muset posílit. Nastavím si tedy tato tři slova jako událost, která se mi bude každý den připomínat. A až jednoho dne zjistím, že to mám zvládnuté, nahradím tuhle každodenní událost jinou.
• Každý večer si nechám kalendářem připomenout, že si mám vizualizovat své cíle.
• K vlastnímu rozvoji patří i různé návyky. K vybudování návyku je také potřeba nějaký čas, než jej začnete dělat úplně automaticky. Nedávno jsem si takhle měnil stravovací návyky = učil se pravidelně jíst. Anebo cvičit s Kettlebellem. V obou případech mi pomohl kalendář, který mě "hlídal", abych "nezapomněl".

Zbavte se pocitu, že pro úspěšný život je potřeba dělat mnoho anebo něco složitého. O tom to vůbec není, je to přesně naopak. Úspěch závisí od správných návyků. Tak, jak někdo automaticky vstává a jde si zapálit cigáro nebo dát ranního frťana, jiný se minutu protahuje, udělá deset kliků a pět dřepů. Tohle stačí k tomu, aby mezi nimi začal růst rozdíl, který se každý den zvětšuje. Za rok už je propastný a roste dál. A to se bavíme o prvních pěti minutách dne.

Stejně to je s myšlenkami. Můžu si ráno číst noviny nebo pokukovat po televizi, ale taky si připomínat své cíle. Třeba na záchodě (tak to dělávám nejčastěji). Je to opět záležitost na chvíli a navíc v době, kdy u toho dělám něco jiného.

Takovýchto chvil je v každém dni kupa. A je to opět pouze návyk, který mi automaticky v hlavě spíná, že když někam jdu, stojím ve frontě, cestuji, sedím na záchodě, na někoho čekám, věnuji myšlenky svým vizím. Dělám to úplně automaticky, protože mě to kdysi naučil můj Kalendář, když mi to měsíc denně třikrát připomínal.

Každého člověka napadne spousta skvělých nápadů. Jak něco dělat jinak, jak něco už nedělat, jak dělat něco nového. A většina jich okamžitě vyšumí, protože se nikam nezapíšou, nepřipomenou se, nezačne se z nich budovat návyk.

My, lídé, fungujeme na návycích. Všichni, úspěšní i neúspěšní, všichni. Jde jen o to, jaké ty návyky jsme si osvojili, jaké v nás denně automaticky naskakují. Kdo s návyky začne pracovat vědomě a cíleně, dokáže se změnit k nepoznání. Ostatní se mění jen velice pomalu. Jedním z nejdůležitějších návyků je návyk pěstovat své návyky. pak stačí popadnout kalendář a začít si tam své nápady na nové návyky psát a nechat si je připomínat. 

Kalendářů existuje spousta, každý chytrý telefon i tablet v sobě nějaký většinou už má a další kupy se jich dají stáhnout. Já rád používám aplikace od Googlu, takže i můj oblíbený kalendář se jmenuje celým názvem Kalendář Google. Je to stejně jako Google Keep program, který se do počítače neinstaluje, ale spouští se přes webový prohlížeč a pro tablet i smartphone existuje ve formě aplikace.

* * *

Na úplný závěr chci říct, že čím dál silněji vnímám, jak Vesmír na mé signály reaguje, jak se mnou skutečně spolupracuje. Jak mi posílá to, co si přeji, to, co potřebuji, vždy jako reakci na mé "zavolání". To, co kdysi bylo nápadem, poté touhou, poté "zkoušením" něčeho nového, krokem do neznáma, mi dnes přijde úplně normální. Dělám to čím dál samozřejměji a čím dál samozřejměji to i funguje. Stejně jako jsem dřív samozřejmě začínal den telefonovánm, domlouváním schůzek, připomínáním se zákazníkům a děláním dalších nutných věci pro chod mého byznysu. 

Dnes se tomu směji. Ne jízlivě, ani opovržlivě, ale s porozuměním. To, co jsem dělal tehdy bylo zcela logické, odpovídalo to tomu, jak jsem vnímal svět. Kde kdo to tak také dělal a dělá pořád. Každý děláme to nejlepší, co dokážeme, co naše mysl vyhodnocuje jako nezbytnost. Dnes z toho nedělám prakticky nic. Jednoduše proto, že jsem se mezitím naučil vnímat svět úplně jinak, v podstatě opačně. A tudíž mé dnešní logice odpovídá něco úplně jiného, mnohem pohodlnějšího, jednoduššího a efektivnějšího.

Zbavil jsem se iluze, že motorem úspěchu je fyzická činnost. Pochopil jsem, že jsou to myšlenky, a ty fungují na dálku. A že je nemám vysílat vůči konkrétním lidem, ale do Vesmíru, který mi sám ty vhodné lidi pošle do cesty. Oni se ozvou mně. Má logika funguje naopak než dřív. Dřív jsem uvažoval o shánění kontaktů a udržování vazeb pro pocit jistoty, dnes vycházím z přitažlivosti a nejistoty.

Můj pracovní den začíná skutečně na záchodě. Sedím tam a vytáhnu si své téma dne. Poté si připomenu svá přání a odcházím na plavecký bazén. Tam půl hodiny plavu a při tom si vizualizuji své cíle. Dokonce jsem zjistil, že se mi tak plave mnohem líp, protože nemyslím na plavání jako takové, jsem od něj odpoutaný, a tak vůbec nevnímám únavu a bolest ve svalech. Podařilo se mi skloubit sport, odpočinek i duševní práci. Pak si dám dvě kolečka parní sauny, během nichž si zamedituji a pošlu do Vesmíru prosby, aby pro mě zařídil tohle a tamto. Odcházím z plavečáku a mám to nejdůležitější z celého dne hotovo. Zbývá se těšit, až samy přijdou situace, odpovědi Vesmíru na mé žádosti. Ve zbytku dne mohu dělat, co se mi zlíbí, co mě baví (psát články, zajít nakoupit, vymýšlet programy workshopů a přednášek, vést konzultace, koučovat, ladit překlady tarotových karet, cokoli, nač mám chuť) a do toho mi chodí nabídky, žádosti o konzultace, koučingy... Večer, než usnu, za to poděkuji a přečtu si v Google Keep své cíle. Usínám s vědomím, že je o mě dokonale postaráno.

Kdyby mi tohle někdo vyprávěl před lety, nebudu mu věřit, protože si nebudu schopen představit, jak to může fungovat. A já takové články před lety četl, jen jsem pořád hledal něco skrytého, něco podstatného, co ti lidé neřekli. Dnes už ale vím i cítím, že právě takto to ve Vesmíru funguje, proto mě vůbec nenapadne to dělat jinak. Vím, že Vesmír funguje i beze mě, že to, co jsem dřív myslel, že musím neustále udržovat v chodu, starat se o to a organizovat, se dokáže organizovat úplně samo. Samozřejmě, i můj tehdejší přístup fungoval, ale bylo by to víc práce a starostí s nižším efektem. Já už ale hraji čím dál víc na bezstarostnou jistotu. Nechávám za sebe pracovat Vesmír, protože jen on dokáže posílat to nejlepší, protože ví, co chci a kde to je. Chápu svou roli zadavatele a jeho roli realizátora v naší dvoučlenné firmě.

Spolu s "příjemnými" situacemi se střídají i výzvy. Některý den cítím, že se ve mně něco děje. Něco uvnitř se pere, srovnává. Už to dobře znám, jsou to výzvy. I ony přicházejí "na zavolání", jako součást cesty k mým cílům. Je potřeba něco starého spálit a nahradit novým. V těchto dnech se věnuji tomu, že vnitřní napětí sleduji a nechávám, ať se to samo řeší, dokud se to nevyřeší. Přesně takto je potřeba se naučit podobné situace zpracovávat — dát jim prostor a pozornost. Nic víc. Co se chce srovnat se srovná samo, jen to musíte umožnit, nesnažit se od toho utíkat. Nevnímat to jako nic negativního, ale jako cestu.

Já tomu říkám "cesta do kopce" a pohodovým dnům říkám "cesta z kopce". A takto to i má být, aby život bavil. Nikoho nebude bavit jít ani pořád do kopce, ale ani pořád z kopce. Střídání je fajn, dává to životu náboj. Cestou do kopce si uděláš radost, protože ti na konci přinese rozjasnění i dobrý pocit ze sebe, že jsi něco dokázal, žes dokázal na chvíli zatnout zuby. A cesta z kopce, to je takový aktivní relax, který je také potřeba, aby člověk nabral síly, zužitkoval, co se naučil, posloužil druhým. A aby člověk nestagnoval a nezačal se nudit, čeká za rohem další kopeček. A tak pořád dokola. Správný výletník je ten, kdo si dokáže užívat kopečky i cestu z kopce a život je nekonečný výlet.

Všímám si i toho, že čím míň se snažím svůj život organizovat (sám vymýšlet, co kdy budu dělat), tím líp do sebe vše zapadá. Nechávám se životem víc a víc vést, učím se s ním čím dál lépe spolupracovat. Osvojuji si roli toho, kdo vysílá svá přání a záměry a potom čeká na odezvy. Neřeším, proč má jeden den nabitý konzultacemi a druhý den volno. Zjišťuji, že ona se náplň do volného dne většinou objeví automaticky — ideálně se doplňují naplánované aktivity s těmi spontánními. Když se nějaká schůzka přesune nebo odpadne, stalo se tak proto, že měla udělat prostor něčemu momentálně důležitějšímu. Můj život se řídí sám, dostává přirozený proud a řád.

S tímto přirozeným prouděním či řádem si uvědomuji ještě jednu související věc — vždy mám na to, co mě zrovna čeká, chuť. Jsem na to vnitřně nastaven. Mám-li celý den mluvit, baví mě celý den mluvit. Když mám psát, mám chuť psát a jde to samo. Když mám jít plavat nebo na kolo, mám chuť jít plavat nebo na kolo. Je to soulad, při kterém se mi vybavuje věta ze starých véd, kde psali o "bezstarostném plutí na vlnách Vesmíru". Tehdy jsem si to hrozně přál, aniž bych si pod tím dokázal něco konkrétního představit, protože mi do představy té pohody pořád skákaly myšlenky typu "ale něco přece dělat musím, abych měl z čeho žít". Nedovedl jsem si představit, že to, oč se celý dosavadní život "snažím" jde pustit, přestat se snažit a nechat to k sobě přicházet. Nechápal jsem, že je možné to "neřešit", nesnažit se plánovat a vymýšlet. Ale o tom už zase příště.

Přeji čím dál jednodušší a úspěšnější život v duchu vesmírných zákonů.

* * * * *
Udělej si prosím chvíli na dobrý skutek a oznámkuj článek formou komentáře pod ním.
Jako ve škole, 1 až 5.

Podvědomý blok tě nutí neustále přemýšlet

Klepnutím na obrázek jej zvětšíš

Každý podvědomý blok — zkreslený úhel pohledu — se projevuje tím, že nutí člověka pořád přemýšlet. Myšlenkymi jej neustále vrací k tomu, co nepřirozeně vnímá. Člověk to pak všelijak rozebírá, donekonečna, ze všech stran, jednou tak, za chvíli jinak = bojuje s tím nebo přesněji řečeno bojuje sám se sebou.

Boj je opakem přijetí. A tudíž právě nepřijetí něčeho je tou skutečnou příčinou všech bojů. Kdo nepřijal černochy, bojuje s nimi. Kdo nepřijal existenci homosexuality, bojuje s ní. Kdo nepřijal svůj velký nos, bojuje s ním. Kdo nepřijal své rodiče, bojuje s nimi. Kdo nepřijal cokoli, bojuje s tím. Kdo nepřijal, že někdy něco udělal, nějak se zachoval, něco se mu přihodilo, bojuje s tím. Kdo nepřijal, že lidé mohou mít své vlastní názory, odlišné od jeho, bojuje s nimi. Kdo nepřijal, že lidi mohou mít úplně jiné priority a vidět zábavu, štěstí, radost v něčem úplně jiném, bojuje s tím.

Boj není cesta vůbec nikam. Je jedno, zda běháš po městě s transparenty, s puškou, sedíš u rumu a ničíš se svými vlastními myšlenkami nebo bojuješ tím, že svůj vnitřní boj maskuješ přetvářkou. Boj vysiluje, oslabuje. Boj je bitva s vlastní iluzí, kdy iluze vyhrává, protože je to právě ona, která tě bojovat provokuje. Ano, je to vždy iluze, která ti říká: bojuj!

Jelikož iluze je tou skutečnou příčinou, která boj zahájila, je cesta k ukončení bojování v odstranění této iluze. Je tedy třeba se zaměřit nikoli na to, proti čemu iluze bojuje, ale naopak na iluzi samou.

Už jsem tedy psal, že příčinou každé iluze je nepřijetí. Často nepřijmeš něco na sobě samém (velký zadek, křivý nos, pleš, nižší vzdělání, něco, co jsi někdy udělal nesprávně, něco, co se ti přihodilo a ty se z toho viníš...). Obecně řečeno — jsi sám se sebou nespokojený. A tím sám ve svých vlastních očích ztrácíš hodnotu = snižuješ svou sebehodnotu. A co to způsobí? Vždy jedno a to samé: Řetězovou reakci, zmatený myšlenkový vzorec. Tento:

1. Vidíš sám sebe menšího a méněcennějšího než ostatní.
2. Ostatní pak automaticky vnímáš jako nepřátele, protože se jich bojíš.
3. Automaticky cítíš nesvůj.
4. Automaticky se cítíš slabý.
5. Automaticky se cítíš závislý.
6. Automaticky máš pocit, že o vše musíš bojovat.

Tvůj život se změnil v každodenní boj a z této perspektivy vnímáš celý život. Denně bojuješ. Podvědomě jsi tak nastavený, protože máš dojem, že nejsi dost dobrý. Myslíš si, že je to potřeba, životní nutnost. Na vše koukáš obráceně. Namísto lásky, podpory, svobody a radosti prožíváš honičku, stresy, jsi křečovitý, krutý, protože se snažíš mít život neustále pod kontrolou namísto abys jej nechal v klidu plynout a vše, co ke spokojenému žití potřebuješ k sobě nechal samovolně proudit. Energeticky řečeno — bráníš volnému proudění životní energie.

Každý, kdo bojuje sám se sebou, bojuje automaticky s ostatními lidmi. Musí, protože jeho vnitřní nepřirozenost jej k tomu nutí. Obdobně bojuje člověk i s tím, když netoleruje (nepřijme) něco na druhých. Kdo se dívá divně na černocha proto, že je tmavý, bude s ním mít vždy problém, aniž by k tomu existoval skutečný důvod. Ten důvod leží jen v podvědomí daného člověka, v jeho obrazu, jaký si na černochy udělal.

Abychom se dostali i k řešení: řešením všech vnitřních bojů je přijetí a odpuštění. Nutnost pochopit, že ať vypadám jak vypadám, ať jsem se kdy zachoval jak jsem se zachoval, ať se mi přihodilo cokoli, jsem dost dobrý a to, co se stalo, se stát mělo i muselo. Člověk, který se necítí dost dobrý žije iluzí, že ostatní jsou lepší. Proto se na nich cítí závislý, proto se mezi nimi necítí dobře. Jenže oni nejsou. Kdo nemá velký zadek, má křivý nos. Kdo nemá pleš má velký pupek. Kdo je vzdělanější neumí něco jiného, co umím já. Nikdo nejsme dokonalý a zároveň jsme každý dost dobrý. Každý máme v životě něco, co se máme naučit přijmout, pochopit, že nám to v ničem nebrání, nesnižuje naši hodnotu, že to tu je POUZE PROTO, ABYCHOM SE NAUČILI PŘIJÍMAT. Zbavili se iluze dokonalosti/nedokonalosti.

S přijetím souvisí i odpuštění. Odpustit je potřeba všem i sobě. Ať se stalo cokoli, mělo a muselo se to stát. Pravý důvod je stejný — MÁ NÁS TO NAUČIT ODPOUŠTĚT. Chápat, že jsme se nikdo nemohl zachovat jinak než jsme se zachoval, protože jsme to tenkrát nedokázali. Každý se totiž chová vždy jak momentálně nejlíp dokáže. Ať kdokoli udělal cokoli, je potřeba mu to odpustit. Sebe samého nevyjímaje.

A to je dnes celé.

* * * * *
Udělej si prosím chvíli na dobrý skutek a oznámkuj článek formou komentáře pod ním.
Jako ve škole, 1 až 5.

Poznej, co v tobě je

Klepnutím na obrázek jej zvětšíš

Dobře už víš, že příčinami všeho v tvém životě jsou vlastní myšlenky. Tvoří tvé vyzařování, na které Vesmír už jen odpovídajícím způsobem reaguje — posílá ti zpět výsledky, které tvým myšlenkám přesně odpovídají. Vesmír je ve skutečnosti komunikační nástroj fungující na principu akce a reakce neboli — moderně dnes nazývaném — zákonu přitažlivosti (je to totéž).

Vesmír plní všechna tvá očekávání, protože tvé myšlenky či úvahy vždy v nějaké očekávání vyústí, protože vykreslí určitý výsledek. Na počátku každého řetězce myšlenek je vždy podvědomý obraz — tvé přesvědčení. Někdy v minulosti jsi k takovému závěru, dojmu či představě dospěl a to sis uložil do podvědomí jako šablonu.

Je to právě tato šablona, která se jako první objeví v hlavě, kdykoli se objeví impuls, který tvůj obraz probudí. Ještě dřív, než začneš myslet, naskočí ti v mysli šablona, která reprezentuje tvůj úhel pohledu na situace tohoto typu. A tvé vědomé myšlení se toho chytí a pak už z něj jen triviálně odvozuje — řetězí myšlenky. A tento řetězec myšlenek vždy končí nějakým závěrem, očekáváním. Očekáváš například, že uspěješ. Že se budeš líbit. Že tě budou mít lidé rádi. Že ti vyjdou vstříc. Že jsi a budeš zdravý. Přitažlivý. Že budeš mít vždy všeho dostatek. Že můžeš dělat, co tě baví. Že se nemusíš ničeho bát. Že tě partner miluje...

Stejně tak můžeš očekávat neúspěch, prohru. Že ničím nezaujmeš, protože ani nemáš čím. Že lidé s tebou chtějí bojovat a soupeřit, zneužívat. Že ti nikdo nechce pomoct. Že se musíš obávat o své zdraví, že ti na každém kroku hrozí nějaké bacily. Že jsou všichni přitažlivější než ty. Že se musíš pořád starat o to, abys vyšel s penězi. Že musíš dělat něco, co tě nebaví. Že všude číhají nějaké problémy a komplikace. Že musíš svého partnera hlídat...


Všechna očekávání jsou dopadem toho, čím máš své podvědomí naplněno. Každý tam máme přirozené i nepřirozené obrazy, někdo víc, někdo míň. Ty nepřirozené se tam dostaly tím, že jsme uvěřili nějaké iluzi. O sobě, o lidech, o životě a jeho fungování.

Nemá smysl řešit, proč se tam to či ono dostalo, smysl má si říct "Už dost!" a toho, co tě trápí nebo nějak omezuje, se zbavit. Zbavit se příčiny, čili podvědomého obrazu. Negativního totiž neexistuje samo o sobě vůbec nic. Neexistuje nedostatek, osamělost, nepřátelé, konkurenti, překážky, neexistuje nic, s čím bys musel bojovat, soupeřit, srovnávat se. Samo o sobě nic takového není. To, že na to ale kde kdo naráží, je jen proto, že si sám takové obrazy a stavy připouští — vymýšlí. Potom mu skutečně do života chodí, potom se s tím skutečně setkává. Ale to neprožívá žádnou obecnou realitu, jen své subjektivní představy.

Řada lidí se svými vnitřními iluzemi bojuje. Nebo na ně zkouší nemyslet. Snaží se přetvařovat a dělat, jako by nic nebylo. Snaží se nepříjemné stavy něčím přehlušit, opustit je a nahradit nějakou zábavou. Snaží se své myšlenky i sebe kontrolovat... Tím vším ale pouze utíkají od reality. Tím se vůbec nikam neposunou, nic se nevyřeší, nic, co nefunguje, fungovat nezačne.

Konečně se dostávám k nadpisu Poznej, co v tobě je. Víš, jak sám sebe poznáš?

• v situacích, které přijdou nečekaně (když se něco nečekaně stane)
• v situacích, kdy jsi sám (když se naopak neděje nic)

Obojí jsou situace, kdy přestaneš své myšlenky i sám sebe ovládat a otevřeš proud tomu, co v sobě uvnitř nosíš. Nečekané situace jsou "spouštěče spontánních reakcí". Fungují jako časovaná bomba. Právě proto, že je nečekáš, zareaguješ spontánně = projevíš se přesně tak, jak to v sobě máš nastavené, bez falešné sebekontroly. Naštveš se, polekáš, zrudneš studem, rozbrečíš se, propadneš panice, stresu, zachvátí tě strach... Tvé podvědomí ukáže tvou pravou tvář.

Podobně se dokážeš "odmaskovat", když jsi sám. Tvé falešné obrazy se začnou probouzet, nutit tě přemýšlet. Vytrhávají tě z klidu, z bezstarostnosti, z přítomnosti, ze známého "teď a tady". Tvé myšlenky utíkají tam, kde vidí potenciální problém. Něčeho se bojíš, z něčeho jsi smutný, něco někomu nebo sobě vyčítáš, s někým nebo něčím bojuješ, na někom nebo něčem lpíš a ono to tu není apod. To vše ti jasně říká: máš v sobě něco nepřirozeného. A tvoje cesta dál vede přes příčinu, která tohle vyvolává.

Máš dvě možnosti:

• můžeš dál dělat, že se nic neděje a maskovat to, hledat někde povyražení a tím svoji vnitřní prázdnotu na chvíli přebít; jenže ona se vrátí a bude se vracet pořád
• můžeš se rozhodnout příčinu, která tvou prázdnotu způsobuje, odstranit

První možnost bude trvat navěky. Ta druhá nepřinese výsledek ihned, ale brzy. A co víc — už od začátku se jí můžeš bavit. A o tom život je.

Rozhodneš-li se příčinu svého trápení odstranit, budeš dělat přesný opak toho, co jsi dělal doposud (jak logické). Začneš situace, které ti "ubližují" vyhledávat. Ano, přesně to budeš dělat. Ale proto, že se nechceš trápit, budeš si je užívat. Budeš se bavit tím, že až taková situace přijde — a ona přijde, protože si ty situace ať chceš nebo nechceš přitahuješ — postavíš se jí čelem. Necháš ji na sebe působit.

Může se to zdát zprvu nepříjemné, ale jestliže se situaci postavíš s vědomím, že tě právě straší pouze tvůj falešný názor, budeš vědět, že ti nic reálného nehrozí. Amůžeš siskutečně začít situaci užívat. Můžeš to vnímat tak, že kolem tebe létají bubáci a pokřikují na tebe nesmysly a zkouší, jestli se jich zalekneš. Žádný z těch bubáků ale nemá vůbec žádnou skutečnou sílu, jen v tom, co ti říká. A jestliže pokřikování bubáků dokážeš snášet, oni toho sami nechají. Zjistí, že už jim to nebaštíš.

Tohle je recept, jak se zbavit libovolného trápení, jak překonat libovolný blok, jak do svého života vpustit cokoli, s čím doposud bojuješ: štěstí, lásku, sebevědomí, vyrovnanost, spokojenost, pohodu, finance, zdraví, partnerství, práci, cokoli. Stačí si sám se sebou vyříkat to, čemu jsi dosud věřil anebo čeho ses doposud bál. Bude to chtít několikrát zopakovat, protože napoprvé se to nevyčistí úplně, ale to už je jen otázka krátkého časového období.

* * * * *
Udělej si prosím chvíli na dobrý skutek a oznámkuj článek formou komentáře pod ním.
Jako ve škole, 1 až 5.