Online karetní výklady www.martinvlach.cz Blog Facebook Google+

Linka pod perexem


pondělí 14. července 2014

Jak uskutečňovat záměr

Dnešním článkem zkusím trochu podrobněji připomenout obecný princip tvoření v souladu s vesmírnými zákony. Trochu od lesa chci dospět k odpovědi na dotaz, který mi přišel před několika dny na Facebook a zněl: "Kdy mám k uskutečňování svého přání přistupovat pasivně a jak poznám okamžik, kdy mám něco aktivně udělat."

Schematicky jde proces uskutečňování myšlenky vyjádřit takto:

  1. Vymyslím si nějaký záměr, touhu. (AKTIVITA)
  2. Pracuji na její vizualizaci. (AKTIVITA)
  3. Vesmír na mé signály automaticky odpovídá = organizuje jejich splnění. (PASIVITA)
  4. Já jen čekám, až ke mně začnou samy přicházet situace, které mě ke splnění mého záměru či přání dovedou nebo až přijde hotový výsledek. (PASIVITA s občasnou chvilkovou aktivitou)
Tyto čtyři kroky jsou samy o sobě velice jednoduché, přesto jejich úspěšné zvládnání vyžaduje "mít natrénováno" neboli "mít podvědomí ve slušném stavu". Bavíme se zde o triviálním postupu, jehož úskalí spočívá v umění v něm nehledat nic zbytečného. Nikde nevidět žádné složitosti ani komplikace. Uvedu konkrétní příklad, a vyberu si třeba hokej:
  1. Skočím na led.
  2. Počkám až ke mně dojede puk.
  3. Dobruslím s ním k brance.
  4. Vypálím tam, kde má golman díru = dávám gól.
Tohle je celý hokej. Takhle je jednoduchý, ale když to bude chtít zkusit ten, kdo to ještě nikdy nezkusil, skončí hned na bodě 1, protože kromě "skočím na led" vzápětí udělá "sletím". Což je právě to "něco navíc", co celý proces hraní hokeje neobohatí, ale naopak na něm hraní hokeje padá. Je to to samé, co pro vesmírného šampióna znamená myšlenka "to nedokážu", "to je problém", "to není možné", "na to nemám" a podobné.

Kdo se chce naučit uskutečňovat své vize, musí - podobně jako hokejista - trénovat. Pouze trénuje jiné věci, například:
  • VĚDĚNÍ, jak Vesmír funguje
  • POSILOVÁNÍ své důvěry v to, co už vím, oslabování pochybností
  • SPOLÉHÁNÍ na síly, které nejsou vidět, umění být trpělivý a cítit jistotu v nejistotě
  • MYSLET JEN NA VÝSLEDEK = nesnažit se vymýšlet vlastní řešení ani nepřemýšlet, jak se to asi celé odehraje, odkud "to" přijde
  • TĚŠIT SE, i když se zdánlivě "nic neděje" = důvěřovat a nelpět
  • NEPŘIPOUŠTĚT NIC NEGATIVNÍHO, v ničem nevidět překážky a v nikom soupeře
  • apod.
Obecně se dá o hokejistovi i o vesmírném šampiónovi říct, že mají mnoho společného - pracují se svým podvědomím, cíleně mění jeho obsah. Hokejista si to možná neuvědomuje, vesmírný šampión si to naopak uvědomuje velice silně. Hokejista směřuje do stavu, kdy už nepřemýšlí o tom, jak se na bruslích odráží, jak se brzdí, jak se zatáčí, ani jak se trefuje puk a další věci, které jsou v hokejové hře nezbytné. Spěje do stavu, kdy tohle vše dělá úplně automaticky = podvědomě. A během zápasu už jen vysílá záměry: najedu si semhle, udělám kličku, napálím puk...

Úplně stejně se učí fungovat vesmírný šampión. Připomíná si pořád dokola principy, podle nichž funguje Vesmír, až už o nich prakticky vůbec nepřemýšlí. Až je jejich dodržování pouhou hrou jeho podvědomí a on se jen stará o to, aby tu a tam vysílal své záměry, nad nimiž dál nijak nepřemýšlí. Čím líp mu to jde, tím lepším je "hokejistou". 

Je potřeba pochopit, že k tomu, aby člověk mohl uskutečňovat své vize, je potřeba na sobě pracovat. Neomezené podvědomí je potřeba vypěstovat. Tak, jak hokejista chodí na led a do posilovny, tak se vesmírný šampión učí hrát si čím dál líp se svými myšlenkami. Je to trénink jako každý jiný, včetně sebepřekonávání. V případě hokejisty primárně fyzický, u vesmírného šampióna zase především myšlenkový, psychický, duchovní či jak to nazveme.

A teď konečně k tomu dotazu

Původní dotaz zněl zhruba takto: "Kdy mám převzít aktivitu a kdy se mám snažit být pasivní a nechat, ať se vše odehraje samo." Už samotná otázka ukazuje, že se její autor nachází někde uprostřed cesty, jinak by se na to vůbec neptal. Má odpověď - nijak šalamounská - zní: "udělej, co si myslíš, že máš udělat" a vnímej, co se stane. Nechci se tím vyhnout jasné odpovědi, protože to, co jsem napsal, JE jasná odpověď. Pro její vysvětlení se vrátím k našemu hokejistovi. Představte si, že mu je deset let a přišla pozvánka na turnaj. Co udělá trenér? Řekne "nikam nejedem, ještě nejsme dokonalí"? Neřekne. Řekne "Jedem!" a jede se na turnaj s tím, co umíme. A je v podstatě fuk, jak dopadneme, důležité je, že si zahrajeme. Kde jinde zjistit, jak na tom jsme, co nám jde a co ještě ne, než v zápase?


Onen "správný okamžik", kdy mám něco aktivně udělat, je tedy individuální podle aktuální úrovně daného člověka. Dnes udělám něco, co mě za měsíc už ani nenapadne udělat. Ale to neznamená, že to dnes nemám udělat. O nic totiž nejde, sám hned zjistím, jestli to bylo správné nebo ne, k čemu to vedlo. Říká se tomu "učení se z vlastních chyb", nezbytná součást jakéhokoli učebního procesu. Určitě jste slyšeli, že chyby neudělá jen ten, kdo se do ničeho nepustí. A přesně tak to je. Chyba není nic negativního, chyba je mnohdy nutnost, bez které není cesta dál.


Mrkněme na to ještě trochu jinak - přestože ještě nehraji hokej jako mistr, přesto můžu turnaj vyhrát. Abych dosáhl úspěchu, není nutné být dokonalý. Pro úspěch jde jen o to udělat méně chyb než správných rozhodnutí. Čím víc chyb udělám nebo čím hůř umím bruslit a mířit, tím víc se na svůj výsledek nadřu. Ale nikde není napsáno, že jej nedosáhnu. Jediná fatální chyba je se vzdát. Vzdát se je rozhodnutí. Tvé rozhodnutí. Jedině ono říká Vesmíru: "Je konec."

V případě vesmírného šampióna vidím jako základní pravidla, která je dobré si pořád připomínat, tato:
  • Vše ve Vesmíru funguje s nulovým úsilím (čili na nic netlačit, nepopohánět, neurychlovat)
  • Každá myšlenka má tendenci se uskutečnit samovolně. Nemusím jí nijak pomáhat. Stačí jí věřit a připomínat si ji.
  • Do všech vztahů chodím s tím, že jim chci dávat, ne že mi mají něco, co mi chybí, zaplnit. Je jedno, jestli jde o vztahy partnerské, pracovní či jakékoli jiné. Když tohle dělám, jsem v nadhledu a odpoutaný, zbavený potřeby usilovat nebo se upínat.
Doporučení: jestli chceš vesmírným šampiónem být, pravidelně se věnuj svým myšlenkám, pocitům a uč se je správně zpracovávat. A paralelně s tím si pěstuj nějaké své konkrétní vize a sleduj, jak se naplňují, co se v souvislosti s nimi děje. Vnímej, co se ti povedlo i to, co věci zkomplikovalo. Když máš chuť něco udělat, udělej to. Nevnímej případnou komplikaci jako problém, ale jako nutný krok kupředu. Byl nutný k pochopení, co příště udělat jinak, zbavení se tendence, která k cíli nevede.

Vesmír je polem nejistoty. Tohle musí vesmírný šampión hluboce pochopit a začít se v něm cítit naprosto bezpečně. Tohle je sice téma minimálně na samostatný článek nebo debatu či kus workshopu. V principu ale jde o tohle: "ničeho se neboj". Není čeho. Nic zlého se ti nestane, neúspěch nebo neplatný pokus není tragédie, jen zákon akce a reakce, a po každém neúspěšném pokusu máš nekonečno dalších možností uspět. Vesmír je jenom a jenom pasivní pole neomezených možností. To, že jsem do něj dnes volal něco, co nevedlo k cíli, neznamená, že zítra nemůžu volat něco úplně jiného. A Vesmíru nezbude než zareagovat jediným možným způsobem - vrátit mi obsah mého volání, obsah mých myšlenek. Cílené tvoření je tedy snaha vysílat čím dál víc informací, jež jsou v souladu s mým záměrem na úkor těch, které se s ním tlučou.

* * * * *
Udělej si prosím chvíli na dobrý skutek a oznámkuj článek formou komentáře pod ním.
Jako ve škole, 1 až 5.

Žádné komentáře :