O zmateném Martinovi aneb bylo, nebylo

Tenhle text je o mně, co jsem dělal, co dělám, co dělat chci a co mě k tomu dovedlo. Plním tím slib, který jsem dal svým fanouškům na Facebooku, když se má tamní stránka dočkala jubilejního stého Tosemilíbiče. Vám, kdo mě znáte jen z "těch internetů" nebo jste narazili na mé produkty dřív než na mě samého odkryji, co jsem zhruba zač a kde se všechno, co chrlím, ve mně bere. Přestože úvodní video není přímo z mého života — je ze slavné dílny Svěrák-Smoljak-Cimrman — pojednává vlastně i o mně, o tom, co tu píšu, a v článku tak najdete společné paralely. Je tudíž nenásilným a příjemným úvodem k příběhu, který bude následovat. Určitě stojí za kliknutí.

O zmateném Martinovi

který tak hledal sebe sama, až pochopil Vesmír

Vesmír mě kdysi postavil na začátek dobrodružství, aniž by mi aspoň naznačil, co po mně chce a že to po mně vůbec chce. Na to jsem měl přijít sám, mnohem, mnohem později. Mělo to být součástí poznání, vyplynout až z řetězu neobyčejných událostí.

Sudičky mě na cestu nevybavily zbraněmi, zato obrovskou vůlí a odolností. Aby byla zápletka, zmátl mě život hned v začátcích podobně, jako je zmatený Tomáš v úvodní videoukázce. Vysadil mě v prostředí, kde věci navenek vypadaly úplně normálně, klidně, až idylicky. Až jsem si kolikrát říkal, jestli si tolik dobra vůbec zasloužím, když utíkám oknem z klavíru, kam mě bez mého vědomí zapsali, otravuji pořád s fotbalem a tenisem, kam mě zapsat odmítali, biologie mi nejde tak jako Dušánkovi odnaproti (kterého nikdy neviděli dělat kotrmelec a neslyšeli číst), odmítám recitovat i jakkoli jinak se na povel předvádět před návštěvami, netoužím být lékařem jako spolužák Jirka (ale stejně jím prý jednou budu), nechci každý večer vyprávět, co jsem celý den dělal ani chodit v osm večer spát a vzdoruji i ve spoustě dalších záležitostí.

Ty věci klamaly, byly uměle nastavené i udržované, nepřirozené, kostlivec sem, kostlivec tam. Mile se tvářily, o to víc a nenápadněji mátly, manipulovaly. Pořád se po mně něco chtělo, a já pak měl většinou chuť dělat cokoli, jen ne zrovna to. Připadal jsem si často doma jako občan jiné planety, a nedokázal jsem si srovnat proč. Začínal jsem tedy jako zmatený Martin ve Zmateném království, a tam jsem i vyrostl. Zdravý, ale vnitřně neukotvený. Vůbec jsem netušil, co chci, necítil náznak, kam se vydat. Takové bezstarostné žití bez konkrétního cíle, žádná výrazná dlouhodobá touha, životní vize, směr. Bavil jsem se, bavilo mě tisíc věcí, ale zábavu jsem hledal hlavně venku, mimo sebe a o ničem z toho, co jsem dělal, jsem nedokázal říct, že mě to táhne dál než na úroveň kratochvíle - ani jsem o tom jinak nepřemýšlel. Byl pro mě problém být jen tak sám, nedělalo mi to dobře, byl jsem z toho neklidný, pociťoval jsem, že mému životu o samotě něco chybí. Potřeboval jsem buď činnost, nebo lidi, ideálně obojí. Nečinnost a samota bylo špatně. A taky jsem potřeboval svobodu. Být svým pánem, cokoli mě jen trochu chtělo omezovat, vnímal jsem to a zdrhal jsem.

Coural jsem takhle svou cestou necestou, sem tam se bavil a sem tam narazil. Jednou mírně, jindy pořádně. Většinou jsem důvody svých nárazů vůbec nechápal. Au! Co to sakra je? Au! Co má tohle znamenat? Au! Tohleto přece nechci, proč? A další náraz. Tohle mě nebaví. Jau!

Jednou jsem si řekl, že těchto nárazopřekvápek mám už dost. Co za tím sakra vězí? Proč? Hází mi snad někdo klacky pod nohy či co? A o čem ten život vlastně je? Co vlastně chci? Proč jsem chvíli nahoře, chvíli dole? Proč sotva když se někde usadím a začne to fungovat, zvednu se a zmizím? Začal jsem cítit, jak se ve mně konečně rodí jakás-takás touha. Touha přijít těmhle věcem na kloub. Podívat se do očí všem kazičům, nejasňákům, omezovačům, blbonálaďákům, splíňákům, fackovačům, zmatkovačům... Ale i těm druhým, těm láskařům, veseličům, radostňákům, povzbuzovačům, fandičům.

Aniž bych to tušil, život mě na tu cestu vypravil. Šel na to ale od lesa. Nejdřív mě zavál do prostředí, kde se řeší tělo a zdraví úplně jinak než "obvykle". Otevřel se mi svět na hony vzdálený tomu, jaký jsem doposud znal. Ale zároveň jsem hned i cítil, jak je mi blízký, bohatý, jak je pro mě zajímavý a inspirativní. Byl to svět energetických drah a bodů, na které se všelijak působilo a ono to cosi dělalo. Nic nebylo vidět, přesto to fungovalo. Paráda! Mostem mezi mým původním světem a tímhle novým bylo setkání s člověkem, který za dvacet minut vyléčil má šest let chronicky bolavá kolena tím, že mi jezdil rukama po zádech. K němu jsem se dobelhal a od něj skákal jak smyslů zbavený. Následné dny i noci jsem prožil jako v transu, neschopen myslet na nic jiného. Zážitek ve mně svou silou probudil obrovskou touhu jej pochopit a to, co umí ten chlapík, jednou třeba i dokázat. Ponořil jsem se na pár let do knih a kurzů, hltal i prakticky zkoušel vše, co mi přišlo zajímavé a užitečné. Dozvěděl jsem se, pochopil a naučil se spoustu věcí. Neviditelných věcí. Bavilo mě to, hnalo mě to dál, rozuměl jsem tomu, přesto jsem ale ono vnitřní naplnění pořád tak úplně necítil. Něco mi pořád chybělo, něco důležitého do sebe ještě nezapadlo, ale co by tím něčím mělo být jsem vůbec netušil.

Tou dobou se už ale schylovalo k dalšímu překvápku a pozdějšímu pochopení, že doteď to všechno byla teprve přípravka, rozehřívačka. Jednou se zase začaly dít nepochopitelné věci, tentokrát ale ne s mým tělem, nýbrž na dálku. Byl jsem z toho totálně zmatený, hlavou mi nekontrolovatelně létaly myšlenky a o kus dál se odehrávaly. Právě tak daleko, abych každou chvíli narážel na důkazy, že co se děje v mé hlavě se tam někde skutečně odehrává. Koukal jsem jako Caesar na Asterixe. To byla ta zdaleka nejsilnější káva, jakou jsem kdy pil. Co je zase tohleto? To jsem jako s někým zvláštně propojený? Takový nesmysl! Nebo jsem se prostě zbláznil? Vysvětlí mi to někdo? Pomoc!

Nikdo mi ale poradit nepřišel, žádného kouzelníka jsem si nepřivolal, jen sem tam nějaké náznaky, často protichůdné. Hlava ale třeštila, touha to pochopit mi nedávala spát, a tak jsem musel chtě nechtě začít sám pronikat do světa neviditelných vazeb. Existuje osud? Neexistuje? Tady píšou, že ano, jinde zas že ne, to se neumějí dohodnout? A co ty moje podivné, přímo telepatické zážitky? Nechápal jsem, hledal, dumal, hlava se přehřívala, rval jsem se s tím, objevoval a pomalu po kouscích skládal neviditelné puzzle dohromady. Sem tam se stalo, že do sebe něco zapadlo, až jsem zařval: Aha! Nebo: No tohle! A nebo taky: No to snad ne!, Ty bláho!, To není možné!, Neuvěřitelné!, Geniální!, To mi nikdo neuvěří!, Dopr... a podobně.

Načasované bylo vše vždycky tak, aby mě to potrápilo, ale nakonec nakoplo a posunulo o krok dál. Jako když vás něco drží pod vodou a když už to vypadá, že dech dojde, vás nechá na moment nadechnout. Když to hodně zrychlím, řeknu, že jsem postupně pochopil, co se děje, jak a kde i proč to vzniká, a nakonec i co s tím. Prokousával jsem se od složitého ke stále jednoduššímu a jednoduššímu, nořil se hlouběji a hlouběji. Nezastavil jsem, dokud jsem nedorazil na úroveň, kde je vše úplně jednoduché, úplně jasné a dá se tím cokoli vyjádřit, vysvětlit i uskutečnit. Všechno do sebe dokonale zapadalo. Rozpitval jsem postupně Vesmír na molekuly, atomy a i to bylo málo, šel jsem ještě dál. A pak jej zase poskládal zpět a ono to šlo. Vše fungovalo směrem tam i zpět. Úžasnost! A v tom okamžiku jsem si uvědomil, že jsem došel přesně tam, kam jsem se už dávno toužil dostat. Že jsem se našel. Až tady jsem začal cítit, že mě to konečně uspokojuje, že jsem se ocitl tam, kde se cítím dobře, jako ryba ve vodě. Že už nejsem ten zmatený Martin. Že vím jak být svobodný, neomezený a jak toho dosáhnout.

A dál?

Od té doby v sobě své poznatky rozvíjím. Pracuji s nimi, bavím se tím, učím se je prakticky využívat. Vidím v nich obrovský potenciál i úžasnou životní náplň. A cítím taky chuť to předávat, bavit se o tom, dělit se s těmi, koho to táhne za podobným cílem — kdo se nebojí překročit své hranice i hranice zaběhlého, dokážou si připustit, že můžou být věci i jinak a že tím sami sebe obohatí. Prakticky obohatí — udělají obrovský posun v kvalitě svého života a budou se tím bavit. To jsou lidé do mého nezmateného království, moje rodina, moje komunita. Radost, láska a dobrodružnost. Krom jiného.

Pro takové lidi mě baví psát, vymýšlet, vyvíjet a nabízet všechno potřebné. Co nejjednodušší, nejstručnější, nejpochopitelnější a nejúčinnější metody a prostředky. Aby to mě i ty lidi bavilo. Musí to jednoduše vypadat i fungovat. Musí se to dobře číst i používat. Musí to s tím jít každému hned. Vnímám jednoduchost jako obrovskou sílu. Skrytou sílu i pointu. Čím hlouběji jsem k podstatě Vesmíru pronikal, tím jednodušší pravidla, vztahy a metody jsem tam vždycky našel. Nakonec se ukázalo, že všechno je úplně jednoduché a dokonce úplně stejné. Čím jednodušší, tím úžasnější, mocnější, univerzálnější, neomezenější, praktičtější. Tak proč se tím neinspirovat a dělat to jinak.

Seskládat všechno dohromady byla nepředstavitelná fuška. Dobrodružství plné nečekaných zvratů a překvapení, na kterém jsem mockrát dostal pěknou nakládačku a vstal jen proto, abych za rohem dostal další a ještě větší. Ale já to tak asi musel chtít, nedokázal jsem se nikdy zastavit, dokud na to všechno nepřijdu. Když se dnes za svou poutí ohlédnu, mohl bych podlehnout dojmu, jak zbytečně komplikovaně jsem ke všemu pronikal. Jenže to bych sám sebe mátl a lhal si — objevit jednoduchost a pravdu byl s tím, co jsem znal, kumšt a výzva. To nicméně neznamená, že z toho mám dělat fušku i ostatním. Vy žijete zase své příběhy, svá životní dobrodružství, máte své touhy. A já vám jen můžu ukázat, jak si je co nejjednodušeji plnit. Naučit vás na to jít úplně jednoduše, bezúsilně, dokázat si život užívat a taky a přestat se omezovat. Nikoli však na úkor vašeho života, ale jako jeho rozšíření, obohacení i zjednodušení.

Pokračování svého dobrodružství spojuji i s rozvojem schopností své vědomosti úplně jednoduše předávat — nedělat z ničeho vědu. Dělat to jinak, byl bych nemehlem ve svých vlastních očích, protože jsem přesvědčený, že když někdo něco vykládá složitě nebo z něčeho vědu dělá, sám to ještě nepochopil. Vlivem svých zážitků jsem získal i umění lidem porozumět. Oni něco řeší a já do nich vidím. Chápu je a tak dokážu správně poradit. Nechat si své poznatky jen pro sebe by bylo zpronevěřením, znevážením nalezených hodnot a nepochopením.

Když vám věci, které dělám, říkám nebo píšu přijdou jednoduché (ideálně až podezřele jednoduché), buďte v klidu, je to správně. Kdykoli ale něčemu nerozumíte nebo se vám to zdá komplikované, řekněte mi hned a na rovinu — děláš to blbě. To mi pomůže. Díky.