Jak s Tarotem mezi lidi

Tarot jsou karty a ty vždy představovaly společenskou zábavu. Mnozí tarotisté dnes tajně soukromničí, mnohdy záměrně, jelikož mají pocit, že by jejich koníčka, pomocníka, či jak Tarot nazveme, ostatní nepochopili a koukali na ně skrz prsty.

Jako autor, uživatel a propagátor Tarotu pro osobní rozvoj jsem si své pocity vlastní "podivnosti" v začátcích také prožil. Když jsem se s Tarotem coby ryzí materialista začínal seznamovat (protože mi pomáhal), cítil jsem se divně. Přiznám to. Karty — rané verze těch, které dnes prodávám — jsem nosil všude s sebou, ale zároveň pečlivě střežil, aby si jich nikdo nevšiml a už vůbec ne někdo známý.

Jak šel Tarot do světa

Zlom přišel nečekaně. Jeden večer jsem pozval kamarádku, která se mi moc líbila, do vinárny. Byla posledním člověkem na světě, komu bych tenkrát o svých kartách měl odvahu něco prozradit. Seděli jsme tedy u vína, povídali o kde čem. V jednu chvíli jsem si musel odskočit dlouhou chodbou na toaletu a jak jsem se z ní vracel, přišel šok.

Přes celou dlouhou chodbu koukám, jak kamarádka, sedíc u stolu, listuje mými kartami. Dodnes nevím, jak k nim přišla, jestli jsem je nechtěně vytáhl s peněženkou na stůl nebo mi vypadly z kapsy, prostě seděla u stolu, listovala kartami a já jsem cítil průšvih. Nejen konec dnešního posezení, ale světa. Šouraje se pomalu ke stolu mi stihla hlavou proběhnout miliarda katastrofických scénářů. "Co já jí teď řeknu?", "Co si o mě pomyslí?", "Jak to vysvětlím?", Jak by se dalo zdrhnout?"...

Došoural jsem se ke stolu, kde mi konečně věnovala pohled. Zvedla oči od karet a skrz brýle se zeptala: "Kdes to vzal?". Krve by se ve mně nedořezal. Ani jsem nemukl. A ona pokračovala: "To je ohromný!" Čekal jsem cokoli, jen ne něco podobného. Takže jsem zažil druhé překvapení. "Cože?"

"Kdes vzal tyhle karty? Celou dobu, cos byl pryč, si s nimi hraju a jsou úžasné!" Pomalu jsme se začal vzpamatovávat, až jsem dostal odvahu i odpovědět: "Ty jsem si vyrobil sám." Teď jsem zase šokoval ji: "Cože?"

"No, prostě jsem něco řešil, tak jsem si vyrobil tyhle karty. Pomáhají mi." A kamarádka, o které jsem si tehdy myslel, že "nikdy nic neřeší", vyvalila oči. Chvíli jsme se bavili o tom, jak mě napadlo si karty udělat, a pak celý večer o všem možném, co kamarádce nefunguje, s čím se potýká, co ji trápí, a já jí ukazoval, jak to jde s kartami rozkrývat a řešit.

Z vinárny jsem odcházel nad ránem. Ovšem bez karet, ty už mi kamarádka nevrátila, protože je "nutně potřebuje". Nu což, má je mít.

Tři dny se nic nedělo, a pak telefon:

"Hele, potřebovala bych ještě troje karty. Pro Hanku, Zdenu a Martinu. Šlo by to?"
"Ano, jasně, to není problém."
"Máme v sobotu večer babinec, dorazíš?"
"No já nevím, na babinec..."
"Musíš, já už jsem to všem slíbila. Takže v sobotu i s kartama."

Tento příběh stál na začátku historie Tarotu pro osobní rozvoj. Nebo — lépe řečeno — na začátku jeho cesty k lidem. Díky němu jsem si uvědomil, že to, co jsem vyráběl původně jen pro sebe, nachází uplatnění i u jiných lidí. "Babinec" proběhl parádně, byl jsem na něm za hvězdu. Vykládal jsem karty, ukazoval, jak to jednoduše funguje. Lidé žasli, a co pro mě bylo velké překvapení — byli to vesměs takoví lidé, do kterých bych tenkrát nikdy neřekl, že budou něco podobného potřebovat, že něco řeší. Já tenkrát ještě nevnímal Tarot jako nástroj k plnění snů. Mně tenkrát bohatě stačilo se s jeho pomocí zbavit toho, co mě tížilo, co jsem řešil, a s čím jsem — dokud jsem neobjevil Tarot — nedokázal hnout.

Klepnutím jde obrázek zvětšit.

Od výkladů ke společenské hře

Postupem času jsem podobných večerů a večírků, končících u Tarotu, zažil spoustu a stále to pokračuje. Podnítily ve mně chuť "dostat Tarot pro osobní rozvoj mezi lidi". Prakticky každý, i ten, kdo Tarot vůbec neznal, s ním hned uměl fungovat. Byl většinou tak překvapený i nadšený, že jej pak bylo těžké od karet odehnat.

Karetní výklady jsou klasika. Zábava na hodiny. Ale já chtěl jít i v tomto dál, za hranici tradice. A právě na různých večírcích přicházely nápady: 

"Můžu si vytáhnout kartu na to, co si o mě myslí tamten kluk?"
"Jasně."

"A můžu se zeptat, jak se teď cítí tamta holka?"

"Jasně."

"Hele, a co si o mně myslíš ty?"

"Mno, vytáhni si kartu."

"Týjo, Slunce! To znamená, že se ti líbím, že?"

"Tak určitě!"

A tak podobně. Vymyslelo se toho tolik, a vždy úplně spontánně. Zábava, která často přerostla v něco mnohem víc.

Na jedné akci vznikla i tarotová hra, jejíž jednoduchá pravidla jsou na obrázku. Spočívá v tom, že tři hráči pokládají kartám otázky směřované na sebe navzájem a hledají odpovědi. Systém, jakým to dělají, se ukázal po všech stránkách jako kouzelný. Je úplně jednoduchý, ale zároveň v sobě nese spoustu psychologických prvků, které dělají hru zajímavou. Je-li správná konstelace lidí a momentální nálady, má to velkou šťávu. Je to nejen o zábavě, ale hodně i o odvaze, otevřenosti, překonávání vlastního ega. Jsou v tom emoce, napětí, očekávání, strhávání masek, sebepřekonávání, prostě vše, co má správné dobrodružství mít. Ale nejenom to. Člověk se takto učí ptát, chytá inspiraci z toho, jak a nač se ptají druzí, zbavuje se trémy nacházet a prezentovat odpovědi nahlas před lidmi, stává se z něj tarotový rutinér, aniž by si to uvědomoval. Tím, jak se role hráčů pořád střídají, zažívá každý pocity kreativního tazatele, hledače odpovědí i toho, kdo jde s kůží na trh. Ty tři role i pocity s nimi spojené jsou tak rozdílné, že se pořád něco zajímavého děje. A tím, že jsou pravidla skutečně triviální, můžete do hry kohokoli přibrat.

Když jsem tuto hru vymyslel, vzpomněl jsem si, jak jsem už dávno předtím, kdy jsem Tarotu začal přicházet na chuť, o vytvoření pořádné tarotové hry snil. Podobné věci mě vždycky bavilo vymýšlet a několik konceptů jsem skutečně rozpracoval. Všechny ale mají jedno společné — jsou mnohem složitější. A s každou složitostí automaticky klesá použitelnost. Je náročnější pravidla někomu vysvětlit, často na to ani není čas, jste pak závislí jen na těch, kdo už to hrát umějí... Uvědomil jsem si, jak mě Vesmír úžasně a — jak to umí jen on — úplně od lesa dovedl k přesně opačnému konceptu. Triviální pravidla, a přitom obrovské spektrum výzev a zážitků. Co chtít víc, tohle je prostě Vesmír, život, a tak i hra o nich musí vypadat stejně.

Dnešním článkem chci toto dobrodružství nabídnout i vám. Vyzkoušejte kromě známých způsobů používání karet i něco nového. Zkuste si to prožít a pak hodnoťte. Třeba nakonec zavedete s přáteli "pravidelné pátky".

Několik mých klientů se mi svěřilo, že když s mými kartami začínali, chovali se jako já — pečlivě je skrývali. Často před kolegy v práci. A pak mi vyprávěli, jak za nimi teď chodí celá firma na výklady. To jen potvrdilo můj dojem, že lidé po Tarotu touží, chtějí jej poznat, jsou jím fascinováni, nabízí jim něco nového, nač nebyli zvyklí, nový pohled na sebe i na život, na své schopnosti.

Přeji příjemné a tvořivé tarotování a chuť se otevřít lidem. Oni na to čekají.

* * * * *
Udělej si prosím chvíli na dobrý skutek a oznámkuj článek formou komentáře pod ním.
Jako ve škole, 1 až 5.