Člověče, poznej se — 9/24: Sebevědomí

Dnes to bude o významu opakovaného a tím pádem stále hlubšího uvědomování si, kdo skutečně jsi. Tím, že ses o sobě dozvěděl čím jsi a jak funguješ, jsi vykročil za hranici teritoria, ve kterém ses dosud pohyboval. Tím, že si své nové pohledy na sebe i svět pak opakovaně vizualizuješ a připomínáš, v sobě reálný pohled na sebe a své vlastnosti i schopnosti prohlubuješ (je to jako s autoškolou — okamžik, kdy uděláš řidičák, z tebe nedělá řidiče, dá ti jen možnost to zkoušet — musíš tím autem začít jezdit). Opakovanou vizualizací a připomínáním se tvé nové pohledy usazují hlouběji a pevněji v podvědomí. Jen díky tomu se pak z této nové perspektivy čím dál častěji a intenzivněji vnímáš i během každodenních situací, tvůj dřívější pohled na sebe a všechno kolem pomalu ustupuje na úkor toho nového.

Stejně, jako se čím dál jasněji díváš na sebe samého, vnímáš obdobným pohledem i vše a všechny okolo. Čím dál míň situací tě mate a provokuje. Když se tak stane, dokážeš si už minimálně říct — ale co blbnu, vždyť přece vím jak to je — a vrátíš se zpět do správných kolejí. A to je ono, tvá pravá síla. Přesně takhle to má být. Tohle je tvá pevná půda, kterou tím pokaždé ještě zpevníš. Brzy přijde okamžik, kdy už se nezachvěješ, to poznáš. Do té doby to dělej přesně takto — posiluj své sebevědomí a jistotu tím, že při každé pochybnosti, obavě, potřebě řešit, kombinovat, komentovat... se hned zase uklidníš a uvědomíš si, žes jen naletěl.

Najdi si v tom zábavu a motivuj se. Namísto aby sis říkal "já vůl zase naletěl, nejde mi to..." si říkej "to je super, že jsem si hned uvědomil svůj omyl, to jsem dřív vůbec neuměl". A dej si třeba bod. :) To, jak se sebou mluvíš je totiž také důležité. MOC důležité. Proč? Protože tvůj celý život není nic jiného než dialog tebe se sebou samým (schválně nepíšu "monolog", abych podtrhl, že k tobě mluví tvé vnitřní já, které máš občas tendenci nevnímat, brát jej jako něco, co není důležité). Jak tento dialog vedeš, tam směřuje, tím směrem se rozvíjí (protože každý vnitřní dialog má automaticky tendenci se rozvíjet). A přesně tím směrem se rozvíjí i tvůj život, tvé prožitky, pocity, možnosti, schopnosti... Uvědom si teď obrovskou sílu tvého vnitřního dialogu, chvilku tomu teď věnuj, je to pro tebe moc důležité.

Intermezzo: Vše je produktem tvého vnitřního dialogu. Deprese je vyústění vnitřního dialogu. Radost nebo nadšení také. Láska i nenávist, úspěch i pád na hubu, bohatství i chudoba, obezita i anorexie, zdraví i nemoc, splněný sen i jedno velké prdlajs — vše je výsledkem tvého vlastního vnitřního dialogu.

Pokud děláš to, co jsem popsal v předchozích odstavcích, cítíš den ode dne větší a větší jistotu. Tam, kde jsi věřil na náhody a vnější vlivy už nic takového nehledáš, čím dál víc si uvědomuješ, jak je to všechno jen tvoje vlastní práce. Tvé myšlenky. Reakce na ně. Jistota roste, s ní roste tvůj vnitřní klid. Nadhled. Pohoda. Blížíš se bodu, kdy se jistota rozvine naplno — stane se z ní absolutní jistota. Jako v malé násobilce. Tři krát tři bude už vždycky devět a ani tě nenapadne, že by to mohlo být osm nebo deset. Ani tě o tom nikdo nepřesvědčí, ani paní učitelka (kterou v tvém případě může představovat třeba televize, kniha, článek rozhovor apod.). Nic, co by tě mohlo vykolejit, nezabere.

Absolutní jistota jde ruku v ruce s důvěrou. Namísto dřívějších pochybností čím dál víc důvěřuješ. Sobě, Vesmíru a jeho zákonům. Vnímáš, jak skutečně fungují. Překračuješ své hranice s čím dál větší lehkostí, už to ani nevnímáš. Nakonec cítíš, že chvění, které jsi pociťoval, když jsi ještě nedávno přes svou hranici překračoval, se změnilo v úplně jiný pocit — v radost. Radost z budoucího výsledku. Z příležitosti se posunout, ukázat, že se nenecháš zblbnout. Objeví se testovací situace, a ty jen řekneš s úsměvem Vesmírovi — dobrej pokus, kamaráde, ale já už se nedám. Máš radost ze sebe samého a Vesmír má z tebe radost taky. A tato radost je produktem tvé jasné vize, absolutní jistoty a nezkalené důvěry.

Intermezzo 2: Počítej s tím, že když si vytyčíš jakýkoli cíl, jakékoli přání, přihlásíš se tím do výcvikového kurzu, jestli na to máš. Projdeš vším potřebným, všemi zkouškami, které musíš zvládnout, abys potvrdil, že si výsledek zasloužíš. Že na něj máš. Nestraším tě, naopak. Jen chci aby sis uvědomil všudypřítomné přirozené mechanismy. Věděl, co si na sebe přivoláváš. Měj ze sebe radost. Couvnout, vzdát se nebo se o nic ani nepokusit dokáže každý. Zbytek života stráví stěžováním si, handrkováním se, honěním se nebo sebeomezováním. Jenže ty, jelikož ses dostal až k devátému článku, máš v sobě dobrodružnost, díky níž se chceš životem bavit. Rozhodl ses pro to. Máš sám sebe rád a chceš proto to nej, protože chtít cokoli jiného je nesmysl. Chce snad někdo být nemocný? Nebo chudý? Nebo být na nervy? Fandíš si, jsi ten, kdo má plné ruce neviditelných trumfů a moc dobře o tom ví. A s vědomím plných rukou trumfů se neprohrává. To nejde.

Dřív, když sis představil něco opravdu velkého, naskočily ti do hlavy davy myšlenek. Mysl začala řádit — zvažovat, kombinovat, odmítat, podmiňovat, počítat, slevovat... A teď? Jóóóó, to je ono! Tohle chci a nic menšího, tohle mi udělá fakt radost! Přesně takhle uvažuje neomezené podvědomí. Jmenuje se tak jedině proto, že se nijak neomezuje. Že ví, že všechno vzniká úplně stejně. Ojeté auto a nové auto vytvoříš úplně stejným postupem. Rozdíl je vždy jen ve výsledku, jaký si ty sám vydefinuješ. Stejně tak vzniká deprese i radost, nadšení i strach, láska i závist. Jestli ti to teď není ještě jasně, necítíš to, vůbec to neva, to přijde. Ber to jako upozornění, do čeho se hrneš a čemu se nevyhneš, pokud to nevzdáš.

Absolutní jistota, pravé sebevědomí, staví na lásce. Není to žádná póza, chuť se předvádět a už vůbec ne potřeba z někoho něco dyndat. Přitahuješ naopak tím, že nedyndáš, nestěžuješ si, na nic si nehraješ, nic po nikom nechceš (ani tě nenapadá tyhle věci dělat), je ti fajn bez vnějšího důvodu, nikam nespěcháš, vše řešíš s přehledem a fandíš všem okolo. Nikam se neženeš. Jsi uctivý, dáváš lidem přednost na silnici, v sámošce a vůbec tě neotravují jejich chyby. Dokážeš otevřeně přiznávat svoje vlastní chyby. Máš lidi rád, protože máš rád sebe a navíc i víš, kdo jsi. TOHLE jsou skutečné známky neomezenosti. Pohody, nadhledu, vnitřní radosti, lehkosti. Jakmile to začneš v sobě pociťovat, vnímat to denně, uvědom si, že neomezené podvědomí je na dosah ruky.


Celý čtyřiadvacetidílný seriál Člověče, poznej se najdeš i ve formě online karet.