Když sám o sobě přemýšlíš, nejčastěji tě napadají myšlenky o tvých vlastnostech. Odpovídají tomu, jak sám sebe vnímáš, jaký na sebe děláš dojem — jsou to tvé vlastní závěry. Pokud o sobě s někým mluvíš, většinou zas uvádíš hlavně charakteristiky jako jméno, věk, pohlaví, národnost, vzdělání, zaměstnání, zájmy... Ani jedno z toho ale s tvou skutečnou podstatou — tím, čím jsi — nemá nic společného.
Výše uvedeným totiž popisuješ výsledný produkt, jeho vlastnosti. Nikoli podstatu, tedy to, co tento produkt vytvořilo a nadále jej neustále tvoří. Tvá pravá podstata je vědomí, schopné produkovat vlastní myšlenky.
Vědomí si klidně můžeš představit jako "nic", nepatrný bod v nekonečném poli Vesmíru, ze kterého tryskají myšlenky — informace, povely, instrukce..., říkej tomu jak chceš. Ve skutečnosti bys tedy na otázku "Kdo jsi?" měl automaticky odpovědět: "Jsem neomezené a svobodné vědomí, schopné cokoli vytvořit vysíláním příslušných myšlenek." Mno, zkus to ale někde nahlas říct. :)
V předchozím článku sis vizualizoval Vesmír jako nekonečný klidný materiál — souvislý sulc/oceán/mlhovinu nebo něco podobného podle tvého gusta. Teď do tohoto neměnného prostředí zasadíš člověka. Bude jej představovat malý, neviditelný bod, a jelikož je Vesmír nekonečný, je úplně jedno, kam jej umístíš. Bod představující člověka je místo, odkud Vesmír pozoruješ — koukáš do něj, rozhlížíš se, a všude kolem, všemi směry, vidíš jen nekonečný sulc/oceán/mlhovinu. Zatím tedy oproti minule žádná změna.
Ta přichází až teď — začneš přemýšlet. To se v tvé vizi projeví "vnitřním děním". Každá tvá myšlenka způsobí záchvěv. Nekonečná masa "materiálu" ožije, začne se pod vlivem myšlenek mírně vlnit, proudit, pulsovat. Uvědom si teď, že toto vnitřní dění (jemné vlnění, proudění, pulsování...) vnímáš svým vnitřním pohledem. Otevřeš-li oči (přepneš se na pohled smyslový), neděje se vůbec nic. Zavřeš oči — zase vidíš to neustálé vnitřní dění. Otevřeš oči — klid. Zavřeš oči — dění.
Pochop ten klam, iluzi, ve které jsi doteď možná žil. Vnější klid je jen zdání, ve skutečnosti pořád něco tvoříš, co ale okem nevidíš. Tuhle vizi si teď vyzkoušej, a až ti naskočí, chvíli v ní vydrž, minimálně tak dlouho, až ti bude vše jasné, budeš se v ní cítit jako doma a příjemně.
Možná tě napadlo, k čemu teda takové "vnitřní dění" je, když se navenek neprojeví. Dobrá otázka. Ono se navenek projeví, ale až jako reakce. Nikoli hned, nýbrž se zpožděním. V tom je onen skrytý vtip. Od okamžiku, kdy do Vesmíru informaci vypustíš, musíš počkat na reakci. Vesmír ti výsledek vrátí až o něco později. Někdy skoro hned, jindy to trvá déle (proč to tak je teď není důležité řešit). A právě tohle skryté zpoždění člověka neznalého vnitřních mechanismů tvoření mate.
Stejně jako tomu bylo v minulém článku ti i teď doporučím — trénuj tuhle vizi. Vytvoř si ji takovou, jak ti vyhovuje a pak se k ní vracej, denně, kdykoli dostaneš chuť, naskytne se vhodná příležitost. Na vizích je úžasné, že se jim dá věnovat kdekoli, vůbec nic k tomu nepotřebuješ a mají obrovskou sílu. Praktickou sílu, kterou ještě poznáš.
K Vesmírnému tvoření dodám ještě tohle: tvého života se týká jen to, co vysíláš ty sám — Vesmír ti to vrací, ví, odkud to přišlo a kam tedy poslat výsledek. Umístíš-li do své vize dalšího člověka — čili další generátor vnitřního dění — bude se jej týkat zase jen to, co bude on sám vysílat. Přestože se vaše "vlny" mohou křížit a potkávat, neznamená to, že má jeden z vás přímý vliv na výsledky toho druhého. Ovlivňovat se můžete pouze tím, že budete vysílat informace o sobě samých navzájem, ale to je jiná, teď nepodstatná kapitola.
Pro nás je teď podstatné pochopení, že jsi permanentním generátorem myšlenek (proudů informací). V jednom kuse z tebe myšlenky prýští coby povely do Vesmíru. Permanentně tím tvoříš, protože Vesmír na tvé povely reaguje. Vrací k tobě přesně to, co vysíláš, ve formě událostí, lidí a jejich chování, situací, pocitů, všeho hmotného i nehmotného. Přesně takto vzniká celý život každého z nás. Každý si vše v něm sám předem generujeme. Vše, co prožíváš, co máš i co ti chybí, vyšlo nejdřív z tebe samého, odnikud jinud.
Dokud netušíš, jak funguješ, tvoříš svůj život chaoticky, nahodile, nevědomky, mnohdy zcela neefektivně, zmateně, často tvoříš co vůbec nechceš a sám sobě tím ubližuješ. Okamžik, kdy pochopíš sám sebe a roli svých myšlenek, bude nejspíš i okamžikem, kdy dostaneš chuť se naučit tvořit vědomě a cíleně. I neomezeně. Získat kontrolu nad tím, jaké myšlenky generuješ — co skutečně Vesmíru přikazuješ. Tahle představa v tobě už totiž začíná dostávat konkrétní, reálné rysy. Přijde ti uvěřitelná. Už to není žádné sci-fi, povídačky, tahání za nos.
P.S.: Kdyby ses teď náhodou chtěl zhrozit při zjištění, co že to do Vesmíru vysíláš, nedělej to. Protože ty teď už nemáš problém s tím, co vysíláš. Ty máš naopak obrovskou kliku, že konečně víš, co děláš a můžeš to začít postupně měnit. Tak, že budeš koukat nejen ty sám. Nezapomeň, že Vesmír je tvůj kámoš a fandí ti.
Celý čtyřiadvacetidílný seriál Člověče, poznej se najdeš i ve formě online karet.
Žádné komentáře :
Okomentovat